That long gone rode

Rinascenza přináší uskálí...

7. dubna 2011 v 17:30 | B. |  Letters for Unknow

Drahý, milý, Neznámý,

Přináším pozdravy z království bezbřehého šílenství. Ačkoli nikdo dosud nezjistil, na jakém místě v mé mysli to vlastně leží. A tak je jeho existence, podmíněná točením těch vrzajících koleček, která nikdo neslyší, ale oni se skutečně točí a vržou a skřípou a drhnou a občas se taky zasekávají.

V posledních týdnech docházím k šokujícím objevům, nemyslím ty z přihrádky ta-holka-je-totální-magor a všechno-co-vidí-se-děje-jenom-v-její-hlavě. Ne. Teda, ne tak docela…. Ty objevy se týkají jisté oblasti, kterou jsem dávno zavrhla a tak je teď o dost šokující, že je zpátky… Mrcha jedna vlezlá.

A proto jsem se rozhodla říkat jí, tak aby nezjistila, že je o ní řeč, tajným heslem. (no co ve vojenských filmech to zabírá…) Vážně jsem uvažovala, že bych jí přiřadila nějaké číslo, jako 007, rozumějte: 007 se blíží s velkým neonovým nápisem, "Spas se kdo můžeš!," …. Ale pak jsem si řekla, že je to trochu ohrané, a že by to prokoukla…. Teda kdyby měla oči, což je u abstraktních pojmů dost nepravděpodobné. ( I když třeba nejsou zmutováné díky zelenému neonovému světlu, asteroidům, radioaktivitě a kryptonitu.) Mě se neptejte, já jí naživo neviděla.

A tak jsem se rozhodla pro něco trochu vhodnějšího a méně okoukaného než jsou staré špionské přezdívky alá stejně tě dostanou Jamesi, čili vlezlá mrcha alias moje osobníRenesance. Takže v překladu, drahý, drazí a vy ostatní, které nemám ráda, je to můj vlastní typu apokalypsa-se-blíží- vstup-pekelnou-bránou-2km-severovýchodně NÁVRAT KE KLASICE. A v mém podání to neznamená žádné šílené rádoby seriozní skladby typu Michala Davida a Ivety Bartošové, fuj ble diskopříběh, ani nic podobně děsivého, co by mě prostě nutilo začít ječet že: jáááááááááá se bojííííím… ne …je to něco mnohem děsivějšího… protože ta holka není magór ale jenom magor (a to je zlé). Ha.

Silně se u mě projevuje syndrom miluju Harryho Pottera. A ten jak je všeobecně známo se prostě nedá léčit. Ne opravdu žádné antibiotika, antivirotika ani jim podobné léky nezabírají, a ta závislost se vrací v plné míře bez ohledu na to, kolik lidí mi připomene, jak-dětinské-nevyzrálé-a-hloupé-je-od-holky-mého-věku-věřit-tomu-že-to-není-jenom-kniha-nýbž-nějaké-ujeté-proroctví . Obzvlášť zlozvyk typu mluvit na Harryho v metru, ve škole, v kině, po tmě, na hřbitově a na dalších veřejných místech, kde je zaručena úspěšnost pro budeš-vypadat-jako-že-ti-šibe a obcházení kolem poštovní schránky, abych viděla jestli nepřišel dopis. A taky ty hlasy, "přidej se na stranu pána zla", "přidej se na stranu pána zla", "přidej se na stranu pána zla", které jsou strašně přesvědčivé a nemíní zmizet ani za pět minut dvanáct, natož minutu po půlnoci.

Zpívám si Abbu, né vážně minule jsem se přistihla, jak si v autobuse broukám "Super Trouper lights,are gonna find me, But I won't feel blue (a já se samozřejmě vždycky budu cítit modře) , Like I always do, 'Cause somewhere in the crowd there's you , a ten chlapec který patří do skupiny opravdu-k-sežraní se na mě kouká jako kdybych spadla z první mety, baseballového zápasu někde v Arizoně. Uf.

Předchozí bod mě přivádí k tomuto, protože já prostě neumím mluvit s chlapci, kteří nejsou Harry a jsou vidět. Vážně neumím. Ve škole, v autobuse, v divadle, v parku, v obchodním domě, v supermarketu, přes skype, přes icq, přes smsky, přes chat, přes facebook, prostě neumím.

Neumím ještě spoustu dalších věcí jako dostávat trojky z matiky, nedostat depresi z třičtvrtiletí a strčit si palec levé nohy do pravého ucha.

A tak jsem se rozhodla, že se stanu Koláčnicí. Budu péct koláče, ačkoli jsem se teprve dnes naučila, jak zapnout troubu.

Až budu velká (ještě větší) budu mít dům, který bude vypadat jako dům paní Láry Fáry a bude stát na stromě rostoucím uprostřed slunečnicového pole ve Skotsku (a skutečně mě nezajímá, že na žádnou slunečnici v celém Skotsku pravděpodobně nenarazím) a ve sklepě toho domu budu schovávat vlkodlaka, kterého budu krmit zbloudilými poutníky. Jo, a abych nezapomněla, budu chovat hypoalergení tučňáky, bez ohledu na to, že to vypadá, že biologii už na jedničku neuhraju.

(no)understandable - not at all, not a word s.r.o.

V Praze 10.12.2011

Pozice: Nezáviděníhodná

Otázka: Bubla?

Nálada: Halucinogení

Schrnutí: Na práškách.

(simular like like like..... ahrg ignore!)

Budeme předstírat, že je Pátek.. Protože v sobotu mívám depresi.

"Somethin' filled up
my heart with nothin',
someone told me not to cry.

But now that I'm older,
my heart's colder,
and I can see that it's a lie."

(Music: Arcade Fire, Franz Ferdinant, Regina Spector, Adele, The Killers, MCHR, The Wombats, Agnes Obel, Band of Skulls, Wolfmother, Beatles, Pink Floyd)

(Movies: Prázdniny v Římě, Sabrina, HP5, Láska Nebeská, Watchman, Králova přízeň, Stardust)

(Serials: HIMYM, The Big Bang Teory, Hart of Dixie, American Horror Story, Suburgatory, Secret Circle, Pretty Little Liars, Glee, Gossip Girl, Once Upon a Time, The Killing, Sex and the City, Happy Endings, Avatar, Grimm..)

(Books: Na západní frontě klid, PP: Dvě věže, Nijura, Snídaně u Tiffaniho, Idiot, Splynutí, Rozum a Cit, 1984, Máj, Hra o Trůny, Američtí Bohové....)

Cenzura aneb kdybych vám napsala dřív vypadalo by to asi takhle: Fňuk fňuk... Sentiment, brek, fňuk fňuk, patetická hláška... fňuk fňuk.... směšné rozhodnutí... sebelítostné fnuk... rozhořčené fňuk.... SENTIMENT..... Brek, brek, brek.....

Jsem nemocná takže jsem se rozhodla, že budu něco dělat. Ale je to těžké, jelikož jakmile u mě mé okolí zpozoruje známky aktivity okamžitě se to snaží potlačit směšnými poznámkami a scestnými komentáři typu "jsi nemocná běž si lehnout!" Jako kdyby nestačilo že je mi i tak mizerně, ještě musím umřít nudou.

Udělala jsem si seznam věcí, které chci stihnout, který vypadá asi takhle:

1.) Napsat článek na blok. (pokud možno víc)

2.) Přečíst 1984 od Orwella.

3.) Namalovat obrázek.

4.) Udělat nějaký ty vánočně-sentimentální-zastřený fotky.

5.) Věnovat se výrobě origami.

6.) Podívat se na Grinche.

7.) Upéct cukroví. (pokud možno bez kýchání)

8.) Zabalit dárky.

9.) Vykoupat kočku.

10.) Napsat dvě kapitoly "Bílé čarodějnice".

11.) Napsat vánoční koledo-básničku-písničku.

12.) Najít nějaký úžamofamozní písničky, který bych mohla poslouchat cestou do Vídně.

Rodiče odešli před dvěma hodinama koupit do Datardu nějaký kabely k našemu novýmu domácímu kinu (značka: starší od táty) a ještě se nevrátili. Začínám mít strach, jestli je tam nedrží mariánkou sjetej Santa Klaus s revolverem a parťákem Rudolfem, nebo tak něco.... Jsou přece ty Vánoce. Takže jeden neví co čekat. Vůbec se v tomhle období na ulicích vyskytujou všelijaký individua, smějou se na vás a mávají vám a hulákají "Šťastné a veselé", jako kdybychom žili v nějakým stupidním americkým sitcomu a nebo tak něco...

A už je slyším přicházet. Hmmm tak Santovi nakonec pláchly... Asi se začnu živit jako vědma, jak moc vzděláná na to musím být?

Moje kočka žere mikulášskou čokoládu, mojí samozřejmě... Včera snědla čerta, dneska je na programu Mikuláš, na zítra si nechává Anděla. K tomu si čmajzla olivy z lednice a nenápadně je chodí zapíjet kolou z mý skleničky.

Táta kouká na Harryho Pottera a Máma mi zcela dobrovolně koupila TB externí disk. Na všechny tu zase lezou svátky. A já tu musím běhat jako velikonoční zajíček.

PS: Začínám si broukat "Happy xmass" - asi už jsem to taky chytla.

PPS: Možná by měli rozdávat vakcíny.

PPPS: Když jsem ironická, jsem o dost vtipnější, než normálně.

PPPPS: tolik péček vedle sebe se mi prostě líbí....

I3.

Fialová

Napsala bych vám kolikátého jsem to psala, ale sama nevím - značka pravděpodobně V Praze

Láska a jiné žvásty...

Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím, a domnívala jsem se, že tak to bude nejlepší. (Nebo jsem se o tom alespoň snažila přesvědčit sebe samu...)

Byl to jiný pocit, znovu ho potkat, tam, neočekávaně. S ní. Prostě jiný. Zvláštní, ne vyloženě špatný, ale rozhodně divný. Poprvé jsem dokázala vnímat jenom ten šok. Ochromení zasahující až do kostní dřeně. A pokusit se o rychlý útěk. Poslechla jsem svůj vnitřní hlas, ale neměla jsem tak chvátat. Rozplácnout se před obchodem není nejlepší způsob, jak zůstat neviditelná.

Podruhé jsem byla snad ještě překvapenější, o to spíš jak brzy následovalo po poprvé. Ale tentokrát jsem nezůstala jen nečině sedět, ale odhodlala jsem se kolem něho projít. A on... Předstíral, že mě nevidí. (Zmetek) Ačkoliv mu výhled teoreticky mohla blokovat miss K. (Těžko soudit.)

Když jsem se tam vypravila potřetí, tak nějak automaticky jsem očekávala, že ho potkám znovu. (A třeba ho i pozdravím.) A to zklamaní, z toho, že se to nestalo, bylo zdrcující.

Tak vám nevím, možná jsem nějaká divná. Za tyhle stavy pravděpodobně může nějaký komplex z dětství. Proč zkrátka nikdy nemůžu mít ráda toho, kdo o mě projeví zájem?

Občas mi ze mě a té veškeré žádné sentimentality bývá na zvracení. (Alespoň té ironické části určitě....)

Např tohle:"Měl v očích něco teplého a hebkého co se (v její mysli) vlnilo a vzpíralo jako hřbet kočky při něžném tlaku jejího pohledu."jsem napsala někdy v květnu.... (Ehm.... Fuj?)

Víte co je fialovýho? Lilek!

A víte co je vážně úchylný? Dávat lidem zeleninový přezdívky a uvažovat co vznikne při zkřížení Lilka s Kedlubnou.... Jinak nic.... Úplně normální.....Byla by to Lilbludna, abyste věděli... Ehm!

I3 .

I don´t know if I can let you go....

V Praze dne 18.10.2011

Trochu té sebereflexe

Před miliónami a miliónami let, kdesi v paralelním vesmíru, žila byla jedna dívka, jež naprosto přesně věděla, co od života chce. Měla svůj dokonalý plán nalinkovaný na milimetrovém papíře, přesně ho dodržovala a nijak si nestěžovala, co kvůli němu musí obětovat. Náhle se přihnala bouře, blesk stíhal zemi, hrom rozezvučel mírumilovné ticho a divoké tornádo strhalo veškeré mosty. Když bouře odezněla, nezůstalo po ní nic, jen ohromný nerozum a zmatek. Kolos chaosu na šesti kolech, jež v ničivém rytmu duněl krajinou. Tentam byl cílevědomý plán, i zmizel ze světa spolu s životním cílem dívčiny.

Užijeme si trochu toho mudrcování a patetického vylévání srdéčka náctileté osůbky, na které jsou všichni zde přítomní čtenáři tak děsivě zvědaví, přičemž autorka (čili já) bude opakovat mnohokrát vyslovené cizími i sebou.

Život je chaos. Tolik k hlavní myšlence.

Veřejně seznávám, že nic nevím, ničemu nerozumím a nic nechápu. Ze zmíněného platí učiněné prohlášení především na otázku porozumění vlastnímu nitru. (Jakože tečka...) Absolutně prázdno. Duto? Možná.....

Už bych měla pochopit, s důrazem na některé předešlé události, že tomu tak opravdu je. Jenže nechápu...

Co s tím? Pravděpodobně nic. Rozhodně TĚĎ už je mi to poznání k ničemu... Možná ho bude možné použít v nastalých situacích v budoucnu. To je ovšem pramalá útěcha. Nejostřejším a nejnečekanějším faktem je, že věci skutečně můžete změnit. Není to žádné pošahané klišé, jež má sloužit k uchlácholení společnosti a vzedmutí optimismu a nadějí. Pokud vám nechybí odhodlaní, nebo vlastníte-li onen nepochopitelný vášnivý náboj pro věc, který vám zabraňuje chovat se jinak než v jejím zájmu, bez ohledu na etické či mravní zásady, pak je více než pravděpodobné, že se vám to podaří. A ve výjimečných případech k tomu můžete být dotlačeni i okolnostmi z vnější. Zda-li je to skutečně tak výhodné se zdráhám posoudit, protože je to případ od případu jiné. Všeobecné moudro ale praví, že každá změna se děje vždy jen k horšímu. Ani toto si netroufám zhodnotit. Pokud k dané věci v tuto chvíli mám co dodat, pak to, že změna prostředí vám může zrovna tak prospět jako uškodit, věci se mohou měnit k lepšímu i k horšímu a jak tomu tak nejčastěji bývá mohou se změnit v jistých ohledech tak a v jiných onak. Zkrátka nic není jen negativní a nebo pozitivní, ve všem existuje jistá rovnováha.

Jsem děsně unavená. Asi nejvíc co jsem kdy byla ve své dosavadním životě. Připadám si jako bych se právě vrátila z bitvy, jedno zda na vítězné nebo poražené straně. Zkrátka tak, jak už to ve válkách bývá.

K tomu si dovolím další poznámku, a to takovou, že ty nejhorší bitvy vedeme sami se sebou, kdy se v nás sváří oddanost a touha, přání a povinnost, protože pokud se nemůžeme spolehnout sami na sebe, pokud nedokážeme odhadnout sami sebe, tak koho ano? Jistota je setsakramentsky důležitá a příjemná věc. Zajišťuje nám pocit bezpečí a klidu. Pomáhá nám přečkat zlé časy. Nic nás nedokáže tak vyvést z rovnováhy jako její ztráta...

Občas je však pokud ne přímo dobré, tak určitě výhodné, zkusit si i to, jelikož po překonání takové překážky získáte schopnost daleko lepší asimilace, v dnešním světě tak potřebné.

Se změnou však přichází i různá omezení a - což je horší - ztráty. A některé věci/lidi zkrátka nejsme ochotni nechat odejít. Protože co bude, pokud je necháme? Co z bude z našeho života, z nás samých, bez nich?

B.

Sugar, we are going down....

V Praze dne 3.-14. září 2011

Existují věci, které prostě víte. Nemáte nejmenší tušení jak , a nebo proč, ale hluboko ve vás je zakořeněná jistota tvrdá jako skála, pevná jako zeď, a nezdolná jako pevnost. Těžko říct, jak vzniká. Jestli je to důsledek nějaké nadpřirozené síly, nebo přílišného užívání kapek proti kašli. Zda se sbíhá a slučuje jako zrníčka písku, jež způsobí erozi (neboť se rozhodně jedná o pokřivení) vaší podstaty, nebo se jednoho dne probudíte a ona do vás neslyšně vklouzne, tichá a kluzká jako úhoř. Jediné, co jsem zatím byla sto vypozorovat, je, že o ni nevíte, až se najednou přistihnete, jak se s touto jistotou docela klidně a zřetelně svěřujete cizím osobám, a v hlavě vám při tom zní: "Kdy se tohle stalo?".

Jasné je, že se projevuje v mnoha (snad ve všech) sférách činnosti. Nejčastěji se však objevuje jako předzvěst. Občas se zkrátka ráno probudíte a víte, že bude daleko lepší, když pro dnešek zůstanete doma. (Vypnete budík, přetočíte se na druhý bok a znovu usnete.) A nebo, jak tomu bylo v mém případě, vás vede v těch nejdůležitějších a nejzávažnějších rozhodnutích, což bývá za jistých okolností velmi nepříjemné, neboť si připadáte jako zbaveni vlastní vůle, tak nemožné se zdá jí neposlechnout. A pokud se vám to podaří, v oslnivém záblesku pýchy a marnivosti, většinou na to doplatíte a nakonec se stejně vrátíte do zajetých kolejí vašeho nutkání. Snad to tak je lepší, poddat se osudu (budu tak troufalá a fanatická, že tato nutkaní budu chápat a nazývat jako něco většího), než se mu postavit a vzpírat se klackům, které hází pod vaše nohy... Protože nakonec, jak dokazuje množství těchto případů, nejen z mých ale i cizích zkušeností, jsou skutečnosti konaní osudu pro vás daleko příznivější než vaše vlastní.

Abych to shrnula, dostala se někam dál a nevypisovala zde jen své "tajné", střelené a pro mnohé nesrozumitelné myšlenky, přeci jen bych se mohla občas zmínit o holých událostech a faktech a vynechat několikastránkové polemizování, které beztak skončí jen jako kratičký výtah z toho zmatku v mé hlavě (Taky míváte pocit, jako kdyby vám myšlenky protékaly mezi prsty nepolapitelné jako mlha?) . Vše zůstává při starém a nic se nemění, nebo-li vše se mění a nic nezůstává při starém. (V mojí hlavě ta věta dává větší smysl.) První (ne-tak-docela) týden ve škole jsem přežila. (Očividně.) Za ten krátký čas jsem byla schopná dojít k několika znepokojivým faktům, (občas je rychlost mého myšlení na škodu, ačkoli zajisté obdivuhodná), které si dovolím shrnout do několika bodů níže.

1.) Myšlenky se mi přes prázdniny možná uležely, ale neroztřídily, což by byl kýžený efekt relaxace (neumím relaxovat), a proto mám ve všem teď ještě mnohem větší zmatek než předtím.

2.) Ať se na to dívám z jakékoli stránky, pravděpodobně nikdy nebudu schopná porozumět si s lidmi jenž jsou podle vlastních slov a mínění nemálo těch "druhých " "normální".

3.) Moje záliba v užívání ironie a uvozovek se rozrostla.

Teď přejdeme k té zajisté zajímavější části.

4.) Na NĚM mi ještě pořád záleží. (Což je skutečně nepříjemný problém.)

5.) Toto poznání je doprovázeno dalším, čerstvým, hlubším a mnohem více k vzteku. Neboť jsem se dozvěděla, (ptáčci cvrlikali), že jemu na mě před koncem školního roku také záleželo, nebo (vzhledem k jeho pověsti) že si se mnou minimálně chtěl něco začít, něco (nejsem si docela jistá co, a to mě lehce znervózňuje.).Což doprovodím zajímavou historku jak jsem ho onehdy na chodbě po hodině dějepisu přistihla, jak se muchluje (doslova nebylo poznat, která ruka je čí) s jednou dívkou z nižšího ročníku. Nechápejte mě špatně, nijak to nebolelo (moc), spíš mě to šokovalo, ten pocit bych přirovnala tomu, když v noci scházíte po schodech dolů, tápete po stěnách, tušíte pod sebou ještě jeden schod a šlápnete do prázdna, takové nepříjemné mrazení, jako když ve vašem nitru zapadne ledová opona.

6.) Ptáčci cvrlikali velice opožděně, což je jeden z mnohá důvodů, proč je nedokážu mít tak docela ráda.

7.) JÍ na NĚM záleží pořád stejně, což situaci zhoršuje i zlepšuje, podle toho jak se na to člověk dívá. Je to zajisté překážka, ale snad mi to zabrání udělat nějakou nerozvážnost.

8.) Ve skutečnosti je to velice vtipné. Protože původně: JEMU záleželo na mě. JÍ záleželo na něm. Mě záleželo na jeho kamarádovi. A jeho kamarádovi záleželo na NÍ. Komické he?

9.) Kdybych byla Williame Shakespeare asi bych o nás napsala nějakou tragédii nebo možná komedii, tím si nejsem zcela jistá, ale takhle to asi pošlu k šípku.

10.) S T. už si moc nepíšeme, což mě mrzí, ale jenom to dosvědčuje fakt, že se mi nelíbí pocit být na někom závislá, ani na bázi Internetu. A závislou jsem se od jeho humoru zajisté stávala.

11.) Všechny pohřby jsou stejně.... stejně.... prostě stejné.....

12.) Čím jsem starší, tím míň toho vím..... Vážně....

Pokud se vám snad zdá, že o věcech výše mluvím trochu chladně. Nepřirozeně chladně. Asi tak jako by zajisté mluvil Jack Rozparovač. Vězte, že jsem se několik dlouhých měsíců zasazovala o to, abych tohoto přístupu dosáhla. A to je asi tak všechno.

Adieu....

B .