V Praze dne 3.-14. září 2011
Existují věci, které prostě víte. Nemáte nejmenší tušení jak , a nebo proč, ale hluboko ve vás je zakořeněná jistota tvrdá jako skála, pevná jako zeď, a nezdolná jako pevnost. Těžko říct, jak vzniká. Jestli je to důsledek nějaké nadpřirozené síly, nebo přílišného užívání kapek proti kašli. Zda se sbíhá a slučuje jako zrníčka písku, jež způsobí erozi (neboť se rozhodně jedná o pokřivení) vaší podstaty, nebo se jednoho dne probudíte a ona do vás neslyšně vklouzne, tichá a kluzká jako úhoř. Jediné, co jsem zatím byla sto vypozorovat, je, že o ni nevíte, až se najednou přistihnete, jak se s touto jistotou docela klidně a zřetelně svěřujete cizím osobám, a v hlavě vám při tom zní: "Kdy se tohle stalo?".
Jasné je, že se projevuje v mnoha (snad ve všech) sférách činnosti. Nejčastěji se však objevuje jako předzvěst. Občas se zkrátka ráno probudíte a víte, že bude daleko lepší, když pro dnešek zůstanete doma. (Vypnete budík, přetočíte se na druhý bok a znovu usnete.) A nebo, jak tomu bylo v mém případě, vás vede v těch nejdůležitějších a nejzávažnějších rozhodnutích, což bývá za jistých okolností velmi nepříjemné, neboť si připadáte jako zbaveni vlastní vůle, tak nemožné se zdá jí neposlechnout. A pokud se vám to podaří, v oslnivém záblesku pýchy a marnivosti, většinou na to doplatíte a nakonec se stejně vrátíte do zajetých kolejí vašeho nutkání. Snad to tak je lepší, poddat se osudu (budu tak troufalá a fanatická, že tato nutkaní budu chápat a nazývat jako něco většího), než se mu postavit a vzpírat se klackům, které hází pod vaše nohy... Protože nakonec, jak dokazuje množství těchto případů, nejen z mých ale i cizích zkušeností, jsou skutečnosti konaní osudu pro vás daleko příznivější než vaše vlastní.
Abych to shrnula, dostala se někam dál a nevypisovala zde jen své "tajné", střelené a pro mnohé nesrozumitelné myšlenky, přeci jen bych se mohla občas zmínit o holých událostech a faktech a vynechat několikastránkové polemizování, které beztak skončí jen jako kratičký výtah z toho zmatku v mé hlavě (Taky míváte pocit, jako kdyby vám myšlenky protékaly mezi prsty nepolapitelné jako mlha?) . Vše zůstává při starém a nic se nemění, nebo-li vše se mění a nic nezůstává při starém. (V mojí hlavě ta věta dává větší smysl.) První (ne-tak-docela) týden ve škole jsem přežila. (Očividně.) Za ten krátký čas jsem byla schopná dojít k několika znepokojivým faktům, (občas je rychlost mého myšlení na škodu, ačkoli zajisté obdivuhodná), které si dovolím shrnout do několika bodů níže.
1.) Myšlenky se mi přes prázdniny možná uležely, ale neroztřídily, což by byl kýžený efekt relaxace (neumím relaxovat), a proto mám ve všem teď ještě mnohem větší zmatek než předtím.
2.) Ať se na to dívám z jakékoli stránky, pravděpodobně nikdy nebudu schopná porozumět si s lidmi jenž jsou podle vlastních slov a mínění nemálo těch "druhých " "normální".
3.) Moje záliba v užívání ironie a uvozovek se rozrostla.
Teď přejdeme k té zajisté zajímavější části.
4.) Na NĚM mi ještě pořád záleží. (Což je skutečně nepříjemný problém.)
5.) Toto poznání je doprovázeno dalším, čerstvým, hlubším a mnohem více k vzteku. Neboť jsem se dozvěděla, (ptáčci cvrlikali), že jemu na mě před koncem školního roku také záleželo, nebo (vzhledem k jeho pověsti) že si se mnou minimálně chtěl něco začít, něco (nejsem si docela jistá co, a to mě lehce znervózňuje.).Což doprovodím zajímavou historku jak jsem ho onehdy na chodbě po hodině dějepisu přistihla, jak se muchluje (doslova nebylo poznat, která ruka je čí) s jednou dívkou z nižšího ročníku. Nechápejte mě špatně, nijak to nebolelo (moc), spíš mě to šokovalo, ten pocit bych přirovnala tomu, když v noci scházíte po schodech dolů, tápete po stěnách, tušíte pod sebou ještě jeden schod a šlápnete do prázdna, takové nepříjemné mrazení, jako když ve vašem nitru zapadne ledová opona.
6.) Ptáčci cvrlikali velice opožděně, což je jeden z mnohá důvodů, proč je nedokážu mít tak docela ráda.
7.) JÍ na NĚM záleží pořád stejně, což situaci zhoršuje i zlepšuje, podle toho jak se na to člověk dívá. Je to zajisté překážka, ale snad mi to zabrání udělat nějakou nerozvážnost.
8.) Ve skutečnosti je to velice vtipné. Protože původně: JEMU záleželo na mě. JÍ záleželo na něm. Mě záleželo na jeho kamarádovi. A jeho kamarádovi záleželo na NÍ. Komické he?
9.) Kdybych byla Williame Shakespeare asi bych o nás napsala nějakou tragédii nebo možná komedii, tím si nejsem zcela jistá, ale takhle to asi pošlu k šípku.
10.) S T. už si moc nepíšeme, což mě mrzí, ale jenom to dosvědčuje fakt, že se mi nelíbí pocit být na někom závislá, ani na bázi Internetu. A závislou jsem se od jeho humoru zajisté stávala.
11.) Všechny pohřby jsou stejně.... stejně.... prostě stejné.....
12.) Čím jsem starší, tím míň toho vím..... Vážně....
Pokud se vám snad zdá, že o věcech výše mluvím trochu chladně. Nepřirozeně chladně. Asi tak jako by zajisté mluvil Jack Rozparovač. Vězte, že jsem se několik dlouhých měsíců zasazovala o to, abych tohoto přístupu dosáhla. A to je asi tak všechno.
Adieu....
B .
Žádné komentáře:
Okomentovat