Turn dark

I am f*ucking tired of trying to be a good girl...

"Víš, že si vcelku roztomilá, když se snažíš dělat zlou?"
"To mi zrovna teď neříkej."
"Oukej.... mmm"
"Co zase?"
"Máš ten výraz, jako že tě bolí zuby."
"Telefonujeme."
"To je fuk, vím že ho máš."
-.- (I don't want live on this planet anymore. Like seriously. I don't.)

Moje mimikry byly prozrazeny. Jak se to sakra stalo? A já začínala plánovat v jakých šatech převezmu oskara za ne-nelezeš-mi-na-nervy-a-ne-nezvedá-se-mi-žaludek-když-tě-vidím-fakt-ne roli.
That is a real thing, you know.
Všimli jste si někdy, jak angličtina dokáže daleko lépe vystihnout atmosféru jakou má věta mít?
A potom má jedninec psát knihu česky. Pche.
(má a nepíše.... by the way)

Usilovně se snažím odradit svojí mysl od možného blížícího se stěhování. Bezúspěšně, mezináma. Včera jsem se přistihla, jak se rozhoduju, který šaty si zabalím, protože všechno svoje oblečení sebou rohodně tahat nemůžu. V knihách už mám jasno. Imaginárně jsem je už naskládala do krabic.
To začíná být celkem vážnej problém. Protože já se zkrátka nemůžu odstěhovat. Nechci.
A přitom si nic nepřeju víc.
Na jedný straně mě ubíjí představa, že bych něco vzdala, já, protože to já zkrátka nedělám. Nikdy. (tečka)
Návíc by to znamenalo opustit lidi, ketrý miluju. Lidi, který - bez ohledu na to, jak je to neuvěřitelný - milujou mě.
Jenže... (a v tom vězí zakopanej pes)
Chci domů. A tenhle pocit pomalu, ale jistě, všechno převažuje.
 Prosím. Jenom mě nechte jít domů.

Nadpis

(Někdo tvrdil, že by mu prý udělal radost.)

Já vím. Jsem hrozná, líná, drzá a zcela nedospělá osoba, která neplní svoje závazky a povinnosti. Zejména ty blogové. Tak mi to odpusťte.  Já se polepším (snad). A nebo možná taky ne. Ještě si nejsem celkem jistá.

Čím si ovšem jsem jistá je to, že tohle je ten vůbec NEJHORŠÍ, NEJPŘÍŠERNĚJŠÍ, NEJNÁROČNĚJŠÍ A NEJDĚSIVĚJŠÍ rok mého života. Vůbec se nepodobá tomu, který mi mé okolí po řadu měsíců slibovalo. Ani trochu. A potom taky vím zcela určitě, že až (jestli) ho přežiju, bude to jenom díky Florence, Zaře, Saše, kytaře, horký čokoládě a M. 

Ajaktomámesakravědět?

Dear students, we would like to inform You that in the next school year You can chose just three of many seminars, because we have to be sure that you won´t graduate. Thanks for understanding.
Sincerely,
Your teachers

Dear teachers, I would like to know how many of You have a biteproof suit.
Good health,
B. 

Kind of  messy-tangled stuff, which begins and ends in the same point.

"Zoologii anebo botaniku?"

 "Ajaktomámesakravědět?"

"Matiku nebo socky?"

"Ajaktomámesakravědět?" 

"Češtinu nebo angličtinu?"

"Ajaktomámesakravědět?" 

Převaha

Protože já v to věřím. Vím jak je těžké čekat na to. Znám tupou pachuť nejistoty na horním patře. Třas údů, jako zmítaných ledovým severákem. Drobné střípky, zabodávající se do žaludečního svalstva.  Ale v konečném důsledku, co bychom neobětovaly? 

Nenechme věci, osoby a skupiny, které utváří prostředí v němž žijeme, aby nás definovaly. Nakonec nezáleží čeho součástí jsme, nebo se teprve staneme. Stojíme na vlastních nohou. A životem procházíme vlastní stezkou. Razíme si cestu přes překážky osobitým způsobem. A všichni (OPRAVDU VŠICHNI) děláme všechno co umíme, abychom uspěli. Proto nesuďme ani nenapodobujme ostatní. Protože jsme právě tak dobří jako oni. Nikdy ne horší, nikde ne lepší.

Snažím se, a občas to nejde. V poslední době by se v podstatě dalo říct, že se flákám. Ačkoli jsem plně zaměstnaná rozvíjením spektra myšlenek, které se v zásadně neustále ovíjejí kolem stejných témat. Až se zdá, že se celý vesmír zmítá opilý sám sebou  a pro sebe jako omezen zlatou linií klece.
Když se ráno probouzím, začínám den s pocitem, že jsem vůbec nešla spát. A když večer usínám, ukončuji ho, právě tak jako kdybych ho nikdy nezačala. Jako by nebyl. A tak občas ztrácím půdu pod nohama. Hranice mezi realitou a fantazií se rozmazává. A já bloudím jako v mlze. Stalo se to? Byla to jen představa? Nepochytím ten jemný rozdíl. A pak se míjím, ztracená v myšlenkách. Minuty, hodiny, dny. Čas uhýbá. Ale já ho nevnímám.  Pro mě jako by vůbec nebyl. Tak začnu znít jako sentimentální blázen. A někde mezí tím, jak nad tím přemítám, a nadměrně používám spojku a, si uvědomuju, že na tom záleží, jen proto, že chci aby na tom záleželo. Jsem nejistá. To co se do té doby zdálo správné na sebe vrhá temné stíny. Až zahlídnu tu nekonečnou propast. V tom novém spektru, mezi protipóly, které přestávají byt opačné, se rozplynu. Úplně lehce a bez sebezapírání, jako by to bylo přirozené. A někdo jiný, nový a neznámý si nárokuje moje místo. Vypadá jako já. Ale nejsem to já. Jen obraný mechanizmus. Skrytá špatná myšlenka. Zvrácená pravda, která touží dostat se na světlo. V momentě kdy padnou hranice se naše úlohy vymění. Protože já se stávám pouhým snem, kdežto ona je skutečná. Myslí, cítí a jedná, jako úplná živoucí bytost, avšak naprosto rozdílně od hodnot, které vyznávám já. A bohužel, taky mluví. Hodně mluví.
S tím jak čas ubíhá, seznávám, že nad ní ztrácím kontrolu. Teď je to ona, kdo zná moje slabé místo. Achillovu patu. Ví toho o mě spoustu, a nezdráhá se to použít. V momentě kdy se misky vah převáží a smysl naší šarády zahnije, jako zdechlina dávno mrtvé bestie. Vytáhne své červené eso a s výsměchem mi s ním zamává před nosem. Ví čeho se bojím. A konečně možná to není neopodstatněný strach. Den za dnem se ptám odrazu v zrcadle.
Co když jsem to já?

No jo, já vím, že s The Killers už začínám být otravná.

Finding Neverland

Když se ohlédnu zpět, jsem ztracená.


Líbí se mi být tou osobou, jenž jsem teď. Pokud jsem to já, pak o sebe nechci znovu přijít. Baví mě bavit se způsobem, který je pro mě přirozený.  Za čím jsem se to honila? Co jsem považovala za lepší, báječnější, důležitější než tenhle pocit? Nad tím mi zůstává rozum stát. Když se podívám do zrcadla, boří se stavidla, protože poprvé vidím sebe. Ne přelud, ne nedokončenou malbu, ne rozpracovanou hmotu. Ne sešlost. Ne fádnost. Ne nedokonalost. Ale celou bytost. Člověka obyčejného a přesto jedinečného.
Když jsem tentokrát procházela ulicí bylo to jiné. Nepotřebovala jsem přemýšlet nad tím, kdo mě uvidí, jak na něj zapůsobím, a jak o mě bude přemýšlet. Nemusela jsem hlídat jak se tvářím.
Když jsem viděla jeho, neuvažovala jsem nad tím, co bylo, a co být mohlo. Usmívala jsem se a ten úsměv jsem cítila. Procházel mnou hluboko. Citlivé konečky mých nervů zažívaly vlastní novoroční ohňostroj. Jako záchvěv elektřiny, taky svítil. Hřejivost získala další rozměr, protože jejím zdrojem jsem byla já. A možná pozdě, ale přece, jsem byla vděčná, že odměna přichází až po vykonaných zásluhách.
Počkám si.

Když se ohlédnu zpět, znám svůj směr.