Jahodová zmrzlina

Zadané parametry od Želé:

Zadaná slova: Zmrzlina, pomeranč, stříkací pistolka, židle, Mona Lisa.

Počet slov: 100

Žánr: Drama

Seděl na bukové židli v pekárně. V jedné ruce žmoulal čerstvý pomeranč a ve druhé svíralstříkací pistolku. Mžoural do slunečného dne přes zaprášená okenní skla, když mu výhled zakrylo nákladní auto, stavící na světlech. Okamžitě ho upoutala reklama na jahodovouzmrzlinu vyražená v jeho boku. Olízl si drobné rtíky a umínil si, že vysmlouvá alespoň jeden kopeček. Na protější straně ulice se otevřely dveře řeznictví a na scénu vplula jeho maminka. Koutky úst pozvednuté v úsměvu, kterému tatínek rozverně říkával úsměv Mony Lisy. Jejich oči se setkali a maminka vstoupila do vozovky. V ten okamžik na semaforech naskočila zelená.

"Řekni to."

Stál na vrcholu schodiště a sklíčeně shlížel dolů. Ramena nahrbená v defenzivním gestu. Neviděla mu do tváře přes clonu hustých tmavých vlasů, které jindy působili rošťácky, dnes však pozbyly veškerou veselost, stejně paličaté jako on sám. Potlačila provinilý pocit, hromadící se jí těsně pod srdcem.

"Řekni to," přikázal tiše, v hlase neúmyslnou stopu potlačené agónie.
Pažemi si pevně objala hrudník, snažíce se ubránit chladu, jež mu zazníval v hlase.

Ztratím ho. Uvědomila si. Těžce bojovala se slzami, které se jí tlačili do očí.

"Já…. Odjíždím…miluju ho." Přikývl. Jeho rty se roztáhly do úsměvu, který se ale neusadil v hlubině jeho očí.

"Věděl jsem, že to přijde. Jen jsem nečekal, že tak brzo." Roztřásla se. Strašně moc si přála rozplakat se, vrhnout se do bezpečí jeho náruče a zůstat tam navždy. Musela pryč, jestli neodejde teď, pak už nikdy.

Prudce si přehodila nevelkou cestovní tašku přes pravé rameno a rychle seběhla schody. Otevřela dveře a naposledy se ohlédla na místo, které ještě před okamžikem nazývala domovem. Na muže na vrcholu schodiště.

"Musím odejít." Jeho úsměv nabral ještě bolestnější výraz.

"Já vím." Z oka jí vytekla první slza a skanula dolů na zaprášený modrý koberec v jejich předsíni.

"Miluju tě, tati…"

Dveře se za ní ztěžka zavřely.

Someday... Somewhere... Maybe...

Usínáš, na tváři úsměv, polštář pod hlavou, omámená sladkostí snů a nadějí, proudících pouhou myšlenkou, že bude tvůj, záříš zevnitř, hvězda sama pro sebe, raduješ se, neboť víš, že jednoho dne se setkáte. Někdy.

Kráčíš po uzounkých pěšinkách života, ztracená bloudíš, sama beze strachu, poutník na cestě, nebe nad hlavou, zpíváš píseň srdce, hledáš a nenacházíš, věříš, rozhlížíš se, nevnímáš čas a hledíš do dáli, protože víš, že se setkáte. Někde.

Hledáš význam ve starých zásuvkách zanesených prachem času, slídíš po pravdě, unešená opojením smyslů představou, kterou tak dobře znáš, jen spatřit tvář, jen slyšet hlas, netrpělivá, neboť se nemůžeš dočkat, když víš, že se jednoho dne setkáte. Možná.