Poutník na cestách

Žijící, bušící,

srdce je ztracené.

Zlomené, zrazené,

v hlubinách temných těch,

kde les dříve stál.

Mohutný, skrytý je,

tak bývá na konci cest.

A zdravý vás přátelé,

chorálem jež nešťastný jest.

Tlumený, zmýlený.

Poutníče zbloudílý!

Nevíš, tak posloucháš,

jich písně jedů a tní.

Copak nevidíš? To necítíš?

Jen další marné bloudění.

Míjí tě v dáli,

celý je jiný.

A až v dálce zapadne,

další už nepřijde.

Konec

Tak končíš,

přestáváš a mizíš,

do dáli se ubíráš.

Směj se, směj jen,

to nesmážeš,

já vím,

to znám,

a přece doufám,

více však tě neuvidím.

Teď,

když odplouváš,

slunce ve vlasech,

jen záříš,

a v tom tichu,

v tom tichu se mi ztrácíš.

Nesnažíš se, nesnaž,

milý můj,

jenž jsi mi tak drahý,

neboť ať uděláš cokoli,

konec konců nezastavíš.

Melancholie

Temný, jasný, tichý, ví,

neřekne ti nepoví.

Znáš pocit ten, jež jiný nepozná,

žít v domnění,

snít ve světě.

Sledovat, jen z povzdálí.

Být ztracený.

Unášen a rotroušen,

na křídlech těch motýlích,

lehký křehký jako sen.

Tu za sluncem, nač za světlem,

na paprscích teplých zářivých,

smutný zůstává, je nedobytný hrad,

poznává, i přichází,

i stihne to, stihne snad.

Smutné tajnosti...

Krásná

lehkým, jemným, tajnostem

poddává se je vyřešen

smutný úsměv jako sen

ten příběh někde v povzdálí

ty zvíš

utopený v zlatém moři

když znáš

a já vím

co ostatní jen tuší.

For my dear Lucy...

Čtyři pírka světla

Čtyři pírka světla,

ušiješ z nich bílý závoj, jenž sahá až na zem.

Čtyři pírka světla,

do nebe se vznesou, když slunce horizontu zajde za lem.

Čtyři pírka světla,

smutek radostí, radost smutkem vyhánějí.

Čtyři pírka světla,

po proudu nebeském mě unášejí.

Čtyři pírka světla,

strachy, zmatky mé straší.

Čtyři pírka světla,

jasnou planou září.

Čtyři pírka světla,

jež znamenají svět.

Čtyři pírka světla,

jejichž význam se shrnout nedá do jednoduchých vět.

Čtyři pírka světla,

z nichž každé vlastní jméno nese.

Čtyři pírka světla,

ve tmě hvězdy, tma v mocném jase.

Ta čtyři pírka světla:

Karkulka, Miss Black, Leslie a Želé….

Na zbláznění

Na zbláznění,

uražená, unešená, tak pyšná, v extázi,

ráda stavím vzdušné zámky,

i když vím,

a možná proto…..

Šeptání a švitoření,

jak vánek stránky převrací,

do dálky utíká, mi mizí,

tak cizí

nepoznaný,

proniká mi skrz škvíry mezi prsty,

dlaní, jež sevřela jsem v pěst,

lapit? nemožné!

nedosažitelný,

on jest,

únik vlákny času,

spirály,

pořád dolů.

Pokřivený obraz sebe sama,

jako zaprášený odraz v zrcadle,

vodní hladina tě uvězní,

ta se stále vlní,

a strýček čas ne a ne zpomalit.

Přijde to? Přejde to?

Prázdná nádoba,

je jako rozbitá porcelánová pana.

Na zbláznění…..