Slýcháme o ní. Hledáme jí.
Někdy tak usilovně, že sami zapomínáme proč.
O osamělosti jsem mluvila. (já a celé existencionalistické hnutí) Takže ten srdcebol lidstva nebudu zase vytahovat. Povím Vám snad jen tohle:
Být sám osamotě je těžké. Být sám uprostřed davu je drásající.
Kdo dneska nezná ten pocit? Jestli o někom takovém víte, povězte mu, že za trochu pocitu sounáležitosti se světem si s ním klidně vyměním všechno, co mám.
Tak moc se snažíme zapadnout. Stylizujeme svoje oblečení, svůj vzhled, i svoji povahu do osoby, kterou by ostatní měli rádi. Kterou bychom mi sami, dokázali mít rádi. A usilovně a neustále se snažíme naplnit koncept lásky, který nám společnost předhazuje.
Ve všech těch romantických knihách a filmech. Vůbec nejde o to, že hrdinové v těch příbezích jsou nereální. Sama láska v nich je nereálná. Dokonalá pravá správná láska.
Není snad každá láska správná? A není každá láska pravá?
Musíme milovat z celého srdce? Tak, až to bolí, tak, že nás to zabíjí?
Možná, že je to celé jinak. Možná žádná nesmrtelná nekonečná láska neexistuje. Možná každá láska jednou začne a jednou skončí. (Ačkoli mě minimálně všechny prvně zamilované teneegerky za tuhle úvahu budou chtít zabít.) Možná vůbec nejde o to, najít osobu bez které nedokážeme žít. Možná, že mít ve své blízkosti někoho takového, je stejně zdraví škodlivé jako si píchat heroin.
Možná jde o to, najít osobu, bez které můžeme žít, ale nechceme. Někoho, kdo nás rozesměje, když jsme smutní. Někoho díky komu si budeme připadat milovaní a výjimečný na světě, po kterém chodí dalších sedm miliard lidí.
Písnička na závěr. Už je to tak trochu zvyk.
B.