Existují hranice. Rozpor mezí tím, kým máte být a tím, jakým vás společnost utváří. Dvě strany jedné. Rozdílné a jednotné. V opozici a ve vzájemném souladu. Rozcestí v každém, jenž vede stejnou cestou. Víte kým máte být, hluboko v sobě cítíte, tu opojnost předurčení. Jakékoli, byť sebemenší škobrtnutí, vás trhá na kusy. Jak ale zabránit změnám, pokud nejsou pod vaší taktovkou? Jak řídit povoz, jenž má jiného kočího?A pokud existuje předem dané, přirozené, proč jsme od toho odváděni? Můžou se v jednom jádru, ukrývat dvě samostatné části? Může být celek dílkem většího? Ukazuje střelka kompasu dvěma směry? Jsou oba správné?
Podnikáme cestu pro cíl, nebo pro cestu samotnou? A je štěstí ten konečný rozhodující atribut, nebo je to vždy zisk? Závisí cesta na volbě, nebo volba na cestě?
Na konci tunelu vždy čeká světlo. Čeká pak tedy za světlem vždy temnota?
Potřebujeme oči, abychom viděli, a uši, abychom slyšeli. Ale v jádru jsme všichni slepí a hluší. Naším podnětem nikdy nebudeme my sami. Protože nic není stvořeno pro sebe samo. Jiný jsou našimi smysly, jako my jsme jejich. Jsme tedy všichni částí jednoho?
Doslova hvězdný design. I like it :) A úvaha plná otazníků naprosto vystihuje nejistotu každého, kdo alespoň trochu uvažuje. Bohužel poslední dobou mi příjde, že to nedělá skoro nikdo.
OdpovědětVymazatDěkuju,mě se ta příšernost taky líbí. S těmi pocity jsme na tom obdobně. :)
OdpovědětVymazat