"Víš, že si vcelku roztomilá, když se snažíš dělat zlou?"
"To mi zrovna teď neříkej."
"Oukej.... mmm"
"Co zase?"
"Máš ten výraz, jako že tě bolí zuby."
"Telefonujeme."
"To je fuk, vím že ho máš."
-.- (I don't want live on this planet anymore. Like seriously. I don't.)
Moje mimikry byly prozrazeny. Jak se to sakra stalo? A já začínala plánovat v jakých šatech převezmu oskara za ne-nelezeš-mi-na-nervy-a-ne-nezvedá-se-mi-žaludek-když-tě-vidím-fakt-ne roli.
That is a real thing, you know.
Všimli jste si někdy, jak angličtina dokáže daleko lépe vystihnout atmosféru jakou má věta mít?
A potom má jedninec psát knihu česky. Pche.
(má a nepíše.... by the way)
Usilovně se snažím odradit svojí mysl od možného blížícího se stěhování. Bezúspěšně, mezináma. Včera jsem se přistihla, jak se rozhoduju, který šaty si zabalím, protože všechno svoje oblečení sebou rohodně tahat nemůžu. V knihách už mám jasno. Imaginárně jsem je už naskládala do krabic.
To začíná být celkem vážnej problém. Protože já se zkrátka nemůžu odstěhovat. Nechci.
A přitom si nic nepřeju víc.
Na jedný straně mě ubíjí představa, že bych něco vzdala, já, protože to já zkrátka nedělám. Nikdy. (tečka)
Návíc by to znamenalo opustit lidi, ketrý miluju. Lidi, který - bez ohledu na to, jak je to neuvěřitelný - milujou mě.
Jenže... (a v tom vězí zakopanej pes)
Chci domů. A tenhle pocit pomalu, ale jistě, všechno převažuje.
Prosím. Jenom mě nechte jít domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat