Převaha

Protože já v to věřím. Vím jak je těžké čekat na to. Znám tupou pachuť nejistoty na horním patře. Třas údů, jako zmítaných ledovým severákem. Drobné střípky, zabodávající se do žaludečního svalstva.  Ale v konečném důsledku, co bychom neobětovaly? 

Nenechme věci, osoby a skupiny, které utváří prostředí v němž žijeme, aby nás definovaly. Nakonec nezáleží čeho součástí jsme, nebo se teprve staneme. Stojíme na vlastních nohou. A životem procházíme vlastní stezkou. Razíme si cestu přes překážky osobitým způsobem. A všichni (OPRAVDU VŠICHNI) děláme všechno co umíme, abychom uspěli. Proto nesuďme ani nenapodobujme ostatní. Protože jsme právě tak dobří jako oni. Nikdy ne horší, nikde ne lepší.

Snažím se, a občas to nejde. V poslední době by se v podstatě dalo říct, že se flákám. Ačkoli jsem plně zaměstnaná rozvíjením spektra myšlenek, které se v zásadně neustále ovíjejí kolem stejných témat. Až se zdá, že se celý vesmír zmítá opilý sám sebou  a pro sebe jako omezen zlatou linií klece.
Když se ráno probouzím, začínám den s pocitem, že jsem vůbec nešla spát. A když večer usínám, ukončuji ho, právě tak jako kdybych ho nikdy nezačala. Jako by nebyl. A tak občas ztrácím půdu pod nohama. Hranice mezi realitou a fantazií se rozmazává. A já bloudím jako v mlze. Stalo se to? Byla to jen představa? Nepochytím ten jemný rozdíl. A pak se míjím, ztracená v myšlenkách. Minuty, hodiny, dny. Čas uhýbá. Ale já ho nevnímám.  Pro mě jako by vůbec nebyl. Tak začnu znít jako sentimentální blázen. A někde mezí tím, jak nad tím přemítám, a nadměrně používám spojku a, si uvědomuju, že na tom záleží, jen proto, že chci aby na tom záleželo. Jsem nejistá. To co se do té doby zdálo správné na sebe vrhá temné stíny. Až zahlídnu tu nekonečnou propast. V tom novém spektru, mezi protipóly, které přestávají byt opačné, se rozplynu. Úplně lehce a bez sebezapírání, jako by to bylo přirozené. A někdo jiný, nový a neznámý si nárokuje moje místo. Vypadá jako já. Ale nejsem to já. Jen obraný mechanizmus. Skrytá špatná myšlenka. Zvrácená pravda, která touží dostat se na světlo. V momentě kdy padnou hranice se naše úlohy vymění. Protože já se stávám pouhým snem, kdežto ona je skutečná. Myslí, cítí a jedná, jako úplná živoucí bytost, avšak naprosto rozdílně od hodnot, které vyznávám já. A bohužel, taky mluví. Hodně mluví.
S tím jak čas ubíhá, seznávám, že nad ní ztrácím kontrolu. Teď je to ona, kdo zná moje slabé místo. Achillovu patu. Ví toho o mě spoustu, a nezdráhá se to použít. V momentě kdy se misky vah převáží a smysl naší šarády zahnije, jako zdechlina dávno mrtvé bestie. Vytáhne své červené eso a s výsměchem mi s ním zamává před nosem. Ví čeho se bojím. A konečně možná to není neopodstatněný strach. Den za dnem se ptám odrazu v zrcadle.
Co když jsem to já?

No jo, já vím, že s The Killers už začínám být otravná.