Rudá a bílá

Chtěla jsem Vám povědět o snu, co mě poslední dobou pronásleduje, v marné naději, že mi to zabraní se z něj dočista zbláznit. (Jako ještě víc.)
Moc se za to omlouvám.

 Často se mi zdává, že stojím bosá v dlouhatánské úzké bílé chodbě, na sobě nic než rozevlátou noční košili, a z mokrých vlasů mi odkapávají krůpějky vody. Kromně pravidelného šplouchání při dopadu jejich slzičkových tělíček na tvrdou bílou zem, všude vládne ticho. Na druhé straně chodby čpí ve zdi jednoduché bílé dveře.
Ty dveře nemají kliku. V momentě, kdy si to uvědomím, mnou projede poznání. A já to najednou vím.  Vím, že za nimi je v š e c h n o.
Barvy a zvuky.
Vůně.
Svět.
Všechno co chci. Všechno co potřebuju.
Rozběhnu se k nim, ale čím rychleji běžím, tím víc se jim vzdaluji. Může to trvat hodiny, než nakonec vyčerpaná zakopnu, dopadnu na zem a rozbiju si koleno.
Krev zaplaví chodbu.  Nevzdávám se, hledám v sobě vůli vstát a sápu se zpátky na nohy. Když se mi to konečně podaří, zpozoruji přede mnou jiné dveře. Tyhle jsou červené. Rudé. Nezabývám se však jejich barvou a rychle do nich zatlačím ramenem.  Otevřou se a já se propadnu dovnitř.
Utopím se v oceánu rezavé krve. 
Někdy, ale nezakopnu a nezřítím se do reality Rudého moře, někdy pokračuju. Někdy běžím tak dlouho, až dveře vůbec nevidím, až zapomínám důvod, proč běžím. Až i ze mě začnou vyprchávat barvy,jak se stávám pevnou součástí chodby, neschopná najít cestu ven.
Potom zmizím.