Druhá Alice

Alice, Alice, moje milá Alice, Alenka nikdy nebyla nejlepší společnice.

…

Málokdo ví, že pod starou olší v parku zeje okrouhlá jáma. Je širší než sevřená pěst a užší než břicho slona. Kdybyste pročesali houštiny a naklonili se nad ní, nedohlédli byste na dno. Kdybyste k jámě přiložili ucho a upustili do ní kámen, neslyšeli byste ho dopadnout.

Je to jáma v maminčině parku. Je to škvíra ve světě. Je to díra v mém srdci. Je to králičí nora.

…

Alenčina levá tvář je moje pravá. Tatínek v žertu říká, že je to proto, že jsme dvě poloviny jednoho děvčete. Když napadne sníh, nakrčí Alenka obočí a na čele se jí vytvoří drobounký záhyb. Pokouším se ten pohyb napodobit, ale nejde mi to. Tehdy si poprvé uvědomuji, že i já mám hranice.

Jak rosteme, mění tvar, a já je lépe poznávám. Začínám chápat drobné rozdíly. Tohle je Alenka. Tohle jsem já.

Alenka ráda běhá. Vždycky je všude první. Pokouším se jí stačit, ale nepopadám dech. Jednou to trvá moc dlouho, prsty na rukou mi stihnou zmodrat. Rodiče zavolají doktoru Montgomerymu, a ten mi zakáže účastnit se Alenčiných závodů jednou provždy. Dává mi podivný přístroj a ukazuje mi, jak si ho mám správně přiložit k ústům a zmáčknout. Je mi po tom trochu lépe. Alenka dál běhá už jen s Margaret. Pořád vyhrává. 

 Miluji hudbu. Učím se hrát na housle. Moc mi to nejde. Slečna Ashwoodová mi každou hodinu tužkou B2 zakroužkuje mnoho částí, které musím do další lekce nacvičit. Poctivě plním, vše co mi zadá. Vstávám kvůli tomu každý den o hodinu dřív, abych byla s prací hotová , než Alenka zasedne k fortepianu.

Před Vánoci se koná recitál, těším se na něj celý podzim. Každý den v poště vyhlížím ozdobnou obálku nadepsanou úhledným písmem slečny Ashwoodové. Přijde třetího září. Je to pozvánka pro rodiče, ale obsahuje i žádost, zda by Alenka mohla zakončit koncert svou skladbou. Je to velká čest, alespoň to tvrdí tatínek. Maminka proto Alence koupí nové černé šaty a půjčí ji svůj zlatý přívěšek. Pro štěstí. 

Alenka štěstí nepotřebuje, když hraje nikdo v sále ani nedutá.  Já doprovázím zpěv malé Klárky Smithové. Po koncertě brečím v šatně.

Kdysi jsem si myslela, že já a Alenka tvoříme jeden celek, že se navzájem doplňujeme. Já vynikám v tom, v čem Alenka prohrává na celé čáře. Nyní si pomalu začínám zvykat na to, že to byl jenom klam.  Už mě nebaví soutěžit. Jsem skutečně dobrá, dokonce skvělá v mnoha směrech. Alenka je nejlepší úplně ve všem. 

Margaret se vdává. Ve tváři má vepsaný podivně provinilý výraz, když mi o tom říká. Bere mě za ruku, a ze způsobu jakým se na mne dívá, mi náskakuje husí kůže. Nechci to slyšet, ale někde hluboko pod povrchem už to vím. Myslím na to, kdo to řekne Alence, a dostávám další záchvat. 

Maminka je hrozně bledá. Celé dny nevychází z ložnice. Margaret nás bere do parku na piknik. Sedáme si na deku vedle říčky a Margaret nám předčítá Shakespeara. Já kartáčku Alenčiny nepoddajné lokny, když kolem nás proběhne vypasený bílý králík. Alenka se mi vytrhává a vrhá se za  ním. Volám na ni, dokud nezmizí v houštinách u staré olše. Když se vrátí zpátky je celá umolousaná a šaty má na mnoha místech potrhané. Na tváři ji však hraje šťastný úsměv. Sedá si k nám a vypráví podivuhodný příběh. Příběh o Kraji divů. 

Tou dobou, už vím přesně, kde leží hranice mého já. Začínají u levého palce a končí někde u kořinků kudrnatých vlasů. Chtěla bych věřit, že je toho mnohem víc, víc než jen samotná existence hmotného těla. Ale to, co přichází, mou víru zadupe, zádusí a pohřbí hluboko pod zem. Ztrácím mnohem víc, než jsem ochotná a připravená ztratit. Zbývá jen tělo. A to je prázdné.

Po pohřbu tatínek odjíždí do Ameriky, říká , že je to kvůli obchodům, ale já mám pocit, že utíká. Nezlobím se proto na něj, sama bych také ráda utekla, ale někdo musí zůstat a dohlédnout na Alenku. Může být tou nejjasnější hvězdou na obloze naší rodiny, ale smyslu pro odpovědnost mnoho nezdědila.

 Snažím se, jak jen můžu, ale mnohdy to nestačí. Stále chybuji. Konec konců jsem jenom dítě. Pečovat o Alenku, ale zatím zvládám. Pokračuje ve všech mimoškolních aktivitách a koníčcích, má výborný prospěch a mnoho přátel. Její život se točí okolo koncertů a večírků. Ten můj je určován placením účtů a péčí o domácnost.

Často brebentí o Kraji divů. Tvrdí, zě maminka je jeho součástí, že s ní může mluvit kdykoli bude chtít. 

Vypraví o tvorech, jež v něm žijí, vždy, když nás přijde někdo navštívit. Možná to je pravý důvod, proč k nám už nikdo mimo Klárky Smithové nezajde. 

Někdy mám chuť zacpat Alence ústa,  abych neslyšela její šťastný smích, místo toho si překrývám uši dlaněmi a stočím se do klubíčka. Myslím na maminku. Ve skrytu duše si přiznávám, že Alence závidím. Doufám, že i já jednou najdu místo, které mě znovu přiměje  cítit radost ze života, nejprve ale musím zdolat hradby, jež jsem kolem sebe vystavila. Za ta léta se z obyčejných cihel stala pancéřová pevnost.

Tvrdě pracuji na tom abych překonala to, co jsem kdysi tak bláhově považovala za linii mého já, a potom mám náhle pocit, že se mi to konečně podařilo. Ten posun způsobí srdečný úsměv na tváři chlapce, kterého jsem se už dávno naučila považovat za samozřejmost. Tentokrát je jiný. Odráží se v hloubce jeho černých očí. Přinutí mě toužit se taky usmát. Ten den kdy se mi to podaří, se Charles Dogson  navždy promění v Mého Charlese.

Odkládám zbraně a jsem prostě jenom šťastná. Mám pocit, že jsem konečně našla svůj Kraj divů.

Všechno je pro mě nové, hektické a barevné. Cítím, jak kolem pulzuje život, proudí do mne z Vesmíru, tepe v rytmu jména, jež se stalo mou mantrou. 

Chci mu to říct, ale bojím se. Tak lehce bych mohla znovu ztratit všechno. Odhodlávám  se příliš dlouho, má sestra mi znovu připomíná, že je rychlejší. Stačí jí k tomu obyčejný dotek rtů. 

…

Sedím v maminčině parku a jemný větřík mi čechrá vlasy. Zjišťuji, že je to jediné místo, kde dokáži být sama se svým vztekem a nezalknout se. Přistupuje ke mě Alenka. Má na sobě šaty z bakelitu a úsměv od ucha k uchu. Přichází, aby se rozloučila. Odjíždí s Charlesem a jeho rodiči na léto do Bathu. Naposledy se ptá, jestli nechci jet s nimi. Shledávám zcela zbytečným vysvětlovat jí, že bych raději skočila do bažiny v nedalekých vřesovištích, než abych s nimi strávila, byť třeba jediný den, a tak jen vrtím hlavou. Krčí rameny a zase se usmívá.

"Možná bys mohla zaskočit na návštěvu k panu Kloboučníkovi. On a pan Králík pořádají vážně skvělé čajové dýchanky a milují hosty. Nevadí jim ani takový mrzouti jako jsi ty. Mimo to, maminka si už dlouho stěžuje, že jí nikdy nepřijdeš navštívit." Švitoří. 

Zasahuje mě blesk. Projede skrz citlivá zakončení mých nervů, jako žíravina rozleptá můj mozek, a zanechá za sebou koryta plná lávy. Svoji pouť zakončí v mém srdci, jěz spálí na popel. Jěště na okamžik mě napadá, že celou dobu čekám právě na tento okamžik. Na chvíli, kdy pružina konečně praskne. V tu už další stojím na nohou.

"MÁMA JE MRTVÁ," ječím a nevšímám si toho, jak sebou Alenka trhne, " SLYŠÍŠ MĚ? MRTVÁ!!! KDY UŽ KONEČNĚ... MÁM TOHO POKRK!!! UŽ MĚ NEBAVÍ BRÁT VĚČNĚ OHLEDY NA TVOJE CITY! ALENKA JE JINÁ, ALICE! ALENKA POTŘBUJE SPECIÁLNÍ PÉČI, ALICE! ALENKA TOHLE A ALENKA TAMTO!"

"Co to říkáš?" šeptá a já se zvraceným uspokojením sleduji její slzy.

"Říkám, že toho mám dost."

"Ale já nechápu..."

"NA MĚ TAKY ZÁLEŽÍ!!!"

"Ale maminka opravdu je v..."

"NE NENÍ!!! NIC TAKOVÉHO JAKO KRAJ DIVŮ NEEXISTUJE!!! A JESTLI VĚŘÍŠ, ŽE JO, TAK JSI MAGOR!!!"

"JE TO PRAVDA! BYLA JSEM TAM! MLUVILA JSEM S NÍ!" Zavřeští, obličej znetvořený zlostí. Stojím na okraji. Pod nohama rozeznávám krajnici. Za ní se rozprostírá bezedná propast trpkosti. Nikdy jsem si nemyslela, že zajdu tak daleko. Nádechuji se a skáču.

"Jsi obyčejná lhářka, Alenko. A já tě už nechci ani vidět," jakmile jsou ta slova vyslovená, už nejdou vzít zpátky. Alenka zbledne a zavrávorá. 

"Lhářka..." hluše opakuje a vzlykne.

"Lhářka," zamumlám. 

Roztřeseně se usměje přes slzy a zavrtí hlavou, "Dokážu ti, že nejsem lhářka."

Otočí se a než stihnu cokoli namítnout,  odrazí se od bahnité země a skočí do jámy. Není slyšet žádné žuchnutí. Jenom ticho.

Ještě dlouho potom na ní čekám, i když moc dobŕe vím, že už nepřijde.

...

Do maminčina parku přichází jaro. Mnoho květin rozličných barev, tvarů a vůní zdobí kmen staré seschlé olše.  Pěvci, sídlící v její koruně, pějí překrásné melodie.  Většinu času teď trávím tam. V jejím stínu tam pod bílým kamenem leží tělo dívky, jejíž levá tvář bývala mou pravou. 

Právě tam mě najde. Sedá si ke mě a do rukou mi vkládá papírový balíček. Stírám si slzy, abych na něj lépe viděla, a seznávám, že je to kniha. Na jejím přebalu je jednoduchým písmem vyveden nápis: "Alenka V Kraji divů od Lewise Carolla".
Vzhlédnu a spatřím Charlesův úsměv, vím o něm ještě dřív, protože vyzařuje z celého jeho těla. Zdá se být stejně srdečný jako před lety. Ba ne, je v něm něco nového. Nějaký příslib. Koutky úst mi zacukají a já se náhle po strašně dlouhé době také usmívám. Pevně semknu dlaně a přitisknu si Charlesovu knihu na prsa.
Málo kdo ví, že hranice našeho těla, neurčují hranice nás samotných. Že jsme mnohem víc. Jsme hrdost vepsaná ve tvářích našich rodičů, radost v očích našich sourozenců. Jsme Vánoční recitál, a závod k říčce. Jsme čajový dýchánek a kriket na zahradě Srdcové Královny. Jsme láska a nenávist. Jsme Kraj divů. 
Mé hranice přesně kopírují hrany mého domova. Mým domovem je papírové srdce mé sestry.