V Praze dne 13./14. srpna 2011
Říkala jsem jí to. Už před tím. Ještě když jsme seděli v autě a uháněli po dálnici.
Už to nebude o ní. Bude to o nás.
Nevěřila mi.
Nikdy dřív jsem ho neviděla brečet. Nikdy předtím mě neobjal. Vlastně se snažím usilovně vzpomenout, zda jsem s ním někdy mluvila. Skutečně mluvila. Byl tam ten tón.
Jenom nemuset mluvit. Jsem neviditelnej, nevšímej si mě.
Mám něco říct? Jsem neviditelná? Proč si mě nevšímá?
Černá. Byla všude okolo mě. A přitom, jako kdyby jí nebylo zdaleka dost, aby vyjádřila to co bylo v jeho očích. Tak moc. Špatně se mi dýchalo. Třásla jsem se. Byla mi zima. Měla jsem jen šaty. ale tím to nebylo. Ta zima, jako kdyby zakořenila hluboko uvnitř mě. Znám ji. Chladnou, tichou a smrtící.
Na tvářích okolo mě zůstávaly stopy. Lesklé a vlhké. Černé a rozpité. Stejné a rozdílné. V něčem, ve všem. Agónie. Ale já jsem neplakala.
Nešla jsem se tam podívat. Když otevřeli rakev. Prostě jsem nemohla. Tak jsem zůstala stranou. Pohled jsem upřela mezi svoje střevíce. A tam ležela. Bez života. Ale byla to jen můra.
Slyšela jsem šeptání. Nejdřív matně. Jako kdyby z velké dálky. Potom začalo narůstat. Přeskupovat se do něčeho většího. Monstrózního. Můj šibeniční humor zapracoval.
Hrají snad tichou poštu?Napadlo mě.
Hrdě jsem se narovnala. Statečně. Doufala jsem, že tak působím. Potom jsem to ucítila. Zařízl se hluboko do mě. Ostrý a zkoumavý. Přidávali se další. To jak mě poznávali. Až jsem si nakonec připadala jako na pitevním stole. Mohly vidět až do mě. Tak obnažená.
Je to ona.
Ta ale vyrostla.
Někoho mi hrozně připomíná.
Zhluboka jsem dýchala a snažila se udržet tu váhu na svých ramenou, která jako kdyby byla každým okamžikem těžší. To jsem ještě nevěděla, že to nejhorší mělo teprve přijít.
Vypadá jako ona.
Snažila jsem se usmívat. O to víc, když začali přicházet blíž. Slétali se jako vosy na med. A mě napadla absurdní myšlenka.
Bude na té černé vidět krev?
Melodramatické, já vím. Ale nemělo by to tak být? A potom jsem si to uvědomila. Pomůže mu to. A tak jsem se snažila hrát, usmívat se, mračit se, jako kdyby byl můj obličej jenom odnímatelná maska a já ji co sekundu měnila.
Když farář začal odříkávat modlitbu, (Jeho hlas byl nepatřičně zvučný a hlasitý, po všem tom tichu a on celý působil jako postava vystřižená z Cimrmana. Jenom kulisa. Ale fakt špatná.), setry jeptišky začaly zpívat své prosby k bohu (tiše a falešně), a lidé kolem mě vstávali a modlili se, všimla jsem si jejího syna. Toho mladšího. Stál úplně vepředu s ním.
Ze všeho nejdřív jsem si všimla jeho vlasů. Od posledně mu narostly, ale to nebyl ten důvod. Obarvil si je. A ony v tom chmurném šedém ránu červeně zářili. Rudé. Chtěla jsem se usmát. Ale potom jsem zaregistrovala jeho tvář. Leskla se.
Už to nebyl chlapec. Ani zdaleka. Ale když tam tak stál v tom černém obleku, jasně mužském, s vlasy zářivými jako zapadající slunce, nahrbený, tvář mokrou od slz a snažil se působit silně a nezlomně, na okamžik mi připomněl toho kluka, kterého jsem znávala. Kluka se kterým jsem spala na gauči v pokoji plném akčních figurek a dívala se na hvězdné války. To mě dostalo. A tak jsme nakonec přeci jenom slzela. Snad to mé okolí přesvědčilo o tom, že jsem taky člověk.
A když jsme odjížděli, o pouhou hodinu později, ale připadalo mi, jako kdybych zestárla alespoň o deset let, přetrvával ve mně názor, jaký jsem zastávala od samého začátku.
Ba né. Teď zakořenil hlouběji.
Už to nebude o ní. Bude to o nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat