V Praze dne 5. srpna 2011
nebo taky ne
Upřesnění: někde jinde
***
(Pokud to čtete, nesnažte se rozumět. Neboť následující není výplod rozumu.)
Kdybych uměla být smutná tímhle způsobem, bylo by to o dost jednoduší. Ale já to neumím. A jednoduché to nemám. Samozřejmě. A proč taky ano, že? Copak by to šlo? Jako kdyby to někdy jednoduché být mohlo! Pche!!! Tak sobecké. K neuvěření.... A taky, že není. A nebude. Nikdy. A přitom se zdá, obzvlášť při pohledu na ostatní, že jim to ta schopnost také neulehčila. Takže to možná jednoduché být nemůže. Že by ta možnost vážně vůbec neexistovala? Něco na tom ovšem je. Je hezké nechat myšlenky jen tak volně plynout. Pozorovat jak proud sílí a ustává v neustálém koloběhu. Jak jsou občas viskózní a hutné, těžké jako kapky medu stékajícího po ostří nože. A jindy zas jako voda, tak prchavé, pableskovité, mrštné a rychlé. A občas taky humorné, zvláštním monstrózním způsobem. Zmatené. Ale jak už jsem psala je to spíš schopnost než možnost. Většinou. Pro většinu. S většinou? Nebo ne?
A zase ustávají. Je to jako usínání. Usínání v bdělém stavu a mě napadá, (pokud mě vůbec něco napadá) jak je to divné a jestli to někdy přejde. Ale spíš ne. A tak bych šla spát. Jenom se tomu poddat. Ale neudělám to. Proč vlastně? Že by za všechno mohla ta zatracená hrdost?
Komické. Ta lidská rasa. Jestli je tohle odpověď, tak ji snad ani znát nechci. Nejistota může být příjemná. Obzvlášť chybí-li inspirace. Občas ji dokáže i nahradit, ačkoliv je to většinou velice mizerná náhražka. Ale na mě nedejte. Ze mě by nikdy nebyla moc dobrá sojo-žroutka. Žádné příklady. Protože je to jako matika. Není nic lehčího než se přepočítat. Občas je to až moc jednoduché. To je ta blaženost pravidel. Pokud si je zapamatujete, není třeba myslet. Pokud myslíte, nikdy si je nemůžete zapamatovat. Pak je třeba na ně přijít. Občas je to lehké, jako letní vánek. Ale někdy... někdy je to jako vláčet na bedrech balvan. Rozdrtí vás to. Až zbude jen prach. Padrť. Podivně pokřivená a zesláblá. Špatná. Takže potřebujete sílu. Jak naberete sílu, když nemůžete spát? Dobrodruzi byli vždycky moji oblíbenci, k nepochopení jak dobře všechny ty příběhy skončí. Děti potřebují pohádky. Ale nebolí je to o to víc, když se probudí? Takže je v tom i spravedlnost, čestnost? A nebo je to čistě jen o citech? O navození mylného dojmu, že jsme v bezpečí. Kruté nebo milostivé. Probuzení bolí. Jaké to asi je, když se někdo neprobudí nikdy? Protože oni spí. ( A to vědomí, nenese nejlehčí břímě. Ani ono ani jiné.) Je lehké to zjistit. Vidíme ty úsměvy, spokojené a samolibé, těch co zůstanou ve svém smyšleném přístavu. Občas bych to chtěla. Ačkoliv je to asi způsobem rouhání. Mrzelo by mě to, kdyby v tom nebyl ukryt poslední ždibíček světla. Lži umí být někdy velice příjemné. Jemné a hladké jako nejkvalitnější hedvábí. Je to jako moje vysněné šaty. A já šaty miluju z celého srdce, (pokud to dokážu). A tak není důvod, bránit se jim. Útěcha je cenná věc, i když ve skutečnosti neexistuje. Ostří nože je. A nic jiného důležité není. Jen vědomí z bytí. A bytí utváří vědomí. Takže co bylo dřív slepice a nebo vejce?
Ani nevím, kdy tenhle proud přestal dávat smysl. Možná ho nikdy ani nedával. Možná ho není možno vidět. Třeba protéká hluboko pod zemí. Pod svrchní kůrou. O to je intenzivnější. Jeden moudrý člověk (co na tom zda to byl muž, či žena) jednou řekl, že myslet lze jen rozumem, ale chápat jen srdcem.
Žádné komentáře:
Okomentovat