Bílá čarodějnice - prolog Sněženka

Tak hurá vážení! Stalo se. Konečně jsem dokončila slibovaný prolog k Bílé čarodějnici. Trvalo to přesně čtrnáct dní, ačkoli bych lhala kdybych tvrdila, že jsem psala poctivě každý jeden z nich.

 Musím se přiznat, že mi to převážně zabralo tolik času, protože jsem u toho bulela jako želva. 

Předtím než se do toho pustíte však musím poděkovat všem jednotlivcům, bez kterých by tenhle příběh nikdy nevznikl. Tímto bych jim ráda nejen vyjádřila mé nejupřímnější díky, ale také jim ho věnovala.

Nejdříve celé mojí rodině, z níž si pár jednotlivců zaslouží speciální pozornost.

Babičce, která ve mně probudila lásku k příběhům.

Jackovi, který jich se mnou hezkých pár zažil. 

A Lů, která všechno tohle začala.

Potom taky mým úžasným kamarádkám, jež jsou všechny naprosto výjimečné a přesto si spolu perfektně rozumí.

H., která jednou ovládne svět (samozřejmě pomocí sil temnoty).

Lucy, kterou musí každý milovat. 

Rádě, která nikdy nepřestává věřit.

Želé, která za mnou stála, když to ostatní začali vzdávat.

Pájě, která má ve skutečnosti moc dobré srdce (ačkoli se snaží, aby se to o ní nevědělo).

Naty, která mě naučila otvírat pivo o zíďku.

Saše, která se se mnou ochotně vydá za jakýmkoli dobrodružstvím.

A M., která mě přiměla znovu se vrátit na cestu.

A nakonec všem umělcům, bez jejichž inspirativnosti bych nedovedla žít. 

Spisovatelům : J. K. Rowlingové, Charlotte Brontëové, Edgaru Allanu Poeovi,  Jane Austenové, Lewisi Carrollovi, Arthuru Conanovi Doylovi, Neilu Gaimanovi, Betty MacDonaldové a Garthu Nixovi.

A hudebníkům: The Killers, My Chemical Romance, Arcade Fire, Beatles, AC/DC, Franz Ferdinand, Wolfmother, The Wombats, Pink Floyd, Aerosmith, Linkin Park, Paramore, Regina Spector, Agnes Obel, Lady Gaga, Adel, Snow Patrol, Sunrise Awenue, Tokio Hotel, Red Hot Chili Peppers, Green Day, All- American Reject, 30 Seconds To Mars, Nicholasi Hooperovi, Alexandru Desplatovi a Two Steps From Hell.

To je všechno. Směle do toho! 

 

  

Bílá a černá v nekonečném zápasu. Bílá a černá s neutuchající potřebou. Nenávist i láska. Nenávist a láska. V prostoru. Časem. Vzájemně odkázáni.  Sami na sebe. Pro sebe. K sobě. Mísí se. Míchají. Proplétají. V závrati.  Při  tanci. Až splývají. Vybuchují. Tvoří. Zrození.

Oranžová a červená. Jako vycházející slunce, než slunce vyšlo.  Žlutá. Zlatá.

Modrá a zelená. Jako země a voda. Pramen, co neteče. Tráva co neroste. Hnědá. Šedá.

Fialová a růžová. Stříbrná. Měděná. Za ty, co jsou. Za ty, co budou.

Bílá a černá. Černá a bílá.

Vztek, jako rozžhavený plamen. Třas, jenž zmítá tebou. Mnou. Jimi. Vášeň co zebe, spálí nebe. Zrada, jak bolí. Raná, když smísí se s solí. Přátelství. Teplo co hřeje, srdce z ledové krusty. Nenávist i láska. Nenávist a láska. Hlavně láska.

Voda. Země. Oheň. Vzduch.

Vesmír. Hvězdy. Planety. Měsíce.

Já a ty.

Ty a já.

Bílá a černá. Černá a bílá.  

Zrození. Pláč.

Už jenom pláč. Na začátku a na konci. Na konci a na začátku.

Dětský pláč. 

***

Prosím. Prosíííííííííím. Prooosííííííííííííííííííím.

Ne! NE! Ty hloupá holko.

Prosím. Prosím vás. Smilujte se.

Sklapni. Můžeš si za to sama.

Musím s ním mluvit. Pustě mě za ním. Udělám cokoli. Prosím.

ŘEKL JSEM, ABYS DRŽELA ZOBÁK.

Strýčku, prosím. Odpusť . Odpusť mi. Já jsem.. já..

STRÁŽE!!!

Ne! Nenenenenenene! Prosííím. NE! 

***

Co tu děláš. Ptá se jí. 

Nevěří mu to. Jeho oči svítí, jako černé hvězdy. Ty oči. Ústa sebou škubou, jak je zmítá nutkání. Skrytý úsměv.

Utekla jsem. Prohlásí. Hrdě. Pyšně.

Ale on už to přece dávno ví. Čeká na ni. Nebo ne?

Brzy to zjistí. Zamumlá. Najednou nejistý.

Já to přeci vím. Udělá krok blíž k němu. Vzdálenost, která je dělí, se stává nesnesitelnou. 

Nebojíš se? Další krok.

Není nic, co by mě donutilo změnit to, co k tobě cítím. Zašeptá, tiše. Tak tiše. Všude mohou být uši, co slyší. Všude mohou být oči, co vidí.

Zvedne obočí.

Ne.  

*** 

Můj milovaný Aiyi,

odpusť mi, všechno to, co už jsem ti provedla, a všechno to, co ti teprve provedu. 

Chtěla bych ti říct, že kdybych měla možnost volby, volila bych jinak. Ale byla by to pustá lež.

Nelituji toho, co jsem udělala, ani toho, co ještě udělám. Mrzí mě jen, co to bude znamenat pro Tebe. Pro Lenu. Pro Merryho. Pro Regiena. Pro rodiče. Z hloubi duše doufám, že jsem vás nezklamala. Že mě za to nebudete nenávidět. Uvnitř sebe však vím, že doufám marně. A část mě samotné, poslední díleček, jenž nepodlehl tomu šílenému citu, a udržuje v sobě zásady a hodnoty, které nám byli vštěpovány, mě nenávidí také. Navzdory tomu, že si dobře uvědomuji, že nemám právo Tě o cokoli žádat, Tě přesto poprosím. Odpusť mi to. Odpusť bratříčku. A věz, že tě nikdy nepřestanu milovat. 

S láskou Anysse     

***

 Janviere. Janviere. Janviere. Jeho jméno by mohla opakovat pořád dokola. Šeptat ho. Křičet. Sténat. S veškerou láskou. S celou tou stravující vášní.            

Janviere.  Pocit, že se za okamžik vznítí.

Pojď se mnou. Dnes v noci. Tak rozhodný?

Utečeme? Moc snadné.

Zoufalství jí projede až na kost. Donutí ji zvednout ruce a vyškubnout chomáč zlatých vlasů.

Podívej se na mě. Poslechne. Kontrast temnoty ji na okamžik oslepí. Jiskří. Vlní se. Pohlcuje. Jako černá díra. Ani v nejmenším to nepřipomíná pohled do slunce.

Anysse. Vysloví její jméno. A v tom jediném slově je všechno.

V očích ji zaštípají slzy. Zvedne ruku a dotkne se jí.

Anysse? Nic než zašeptání.

Sevře oči.

Cokoli, můžeš chtít cokoli. Jako kdyby se nadechla čerstvého vzduchu.

Janviere. Můj Janviere. 

*** 

Co sis myslela?

Co si čekala?

Jak si mohla?

Proč bys to dělala?

Proč?

Ale já ho miluju.

Tak přestaneš. 

***

Nic než tma a chlad. Prázdnota. 

Už nezbývá nikdo. Všichni odešli. 

Jen postavy v šedých pláštích tam, kde barvy dávno vyprchali. 

A ticho. Věčné ticho. Schopné zalknout. Rdousit. Ničit. 

Nicota, kde dřív býval život.

Chládné stroje. Kov a ocel.

Pustina bez emocí.

Příběh bez linie.

Osoby bez osudu.

Přesto se ještě dokáže zformovat. Prodělat tu změnu.

Když zima přichází.

Ta drobná připomínka zoufalství, osamělá sněhová vločka snáší se z nebe.

Padá dolů. Tančí s větrem. Na své pouti. Oživlá. Pak skomírá. A dopadne.

A na tom jediném místě vykvete.

 Sněženka. 

 ***

 Takže je to pravda. 

Ano. Slzy. Stále jen slzy.

Zakroutí hlavou.

Co budeš dělat?  V jejím tónu zaznívá starost.

Musím to dokončit. Schová tvář do dlaní.

Dokončit?

Něco mezi vzlyknutím a smíchem. Sehrát tu frašku.

A on? Řekla si mu to? Naléhá.

Vzhlédne. Ty skoro průzračné oči, ztvrdlé, jako kusy ledu, se do ní zabodnou.

Pustina bolesti. Temný tunel, bez světla na konci.

Ne... ne... já nemůžu.... Zlomí se jí hlas. Nemůžu mu to říct.

Natáhne ruku a sevře její dlaň.

Anny. Prosím.

Já vím. Já vím. Ujistí ji. Ona tak přesvědčená není.

Pak ale.....

Odcházím. Ztuhne.

Ty co?

Já to nevzdám Rie. Od první chvíle, co jsem je uviděla, jsem si tím byla jistá. Úsměv, co boří hradby. Záplava naděje.

Zamrká. Jako na kolotoči.

A to riziko? Zbytečná snaha, ale musí to zkusit.

Zavrtí hlavou.  Žádné riziko neexistuje, ne pro mě.  

Obmotá ztuhlý hrudník roztřesenými údy. Třeba to teplo bude stačit. Možná ten třas ustane.

Půjdu s tebou. 

Chvíli ji studuje očima. Zvažuje priority. Pak se jí na tváři rozhostí smutný úšklebek. Má to snad být úsměv?

Klidně i do pekla, viď?  

  ***

Už nechci dělat chyby. Vím, co po tobě žádám, vím, čeho všeho se budeš muset vzdát. Pochopím pokud nepřijdeš. Jsem blázen, že očekávám jinou reakci. Přesto budu čekat. Dnes ve dvanáct před hlavní branou. 

PS: Prosím přijď.

J. 

 ***

  Pak náhle se něco zlomí. Změní. Přichází pomalu. Formuje se na okrajích, sbíhá se, když veškerá pozornost se upíná do středu. Omámená smyslem.

Překvapí. Jako záblesk z čistého nebe. Země se zatřese. Nebe se zakálí. Nic už není takové, jaké bývalo. Předtím.

Rudá převládne. Vlákna se rozpojí. Smysl se ztratí mezi řádky.  A na úsvitu nového dne seznáme, že žádný den už nepřijde.

To ticho, které zavládne potom, přeruší výkřik. Ne jeden ale stovky. Ne stovky ale tisíce. Všechny nesou stejné poselství.

Mami.

Mami.

Mami.

Mami

Mami.

Mami!

 ***

Nohy v bílých střevících ji na dlouhém schodišti nekmitají dost rychle. Jako by se brodila temnou řekou. Proud ji naráží do kolen, snaží se jí strhnout, unést ji opačným směrem. Prorazit jeho odpor ji stojí veškerou sílu.

Jak rychle běží? Jako lovící gepard, jako střela mířící k cíli, jako zvuková vlna, jako záblesk světla? Tak až nepopadá dech a v uších ji burácí rozbouřený tep. Plíce se jí svírají v křeči a nohy se třesou pod sílou nárazů na kamennou dlažbu. To nestačí. Potřebuje být rychlejší. 

Čeká na ni. Už téměř rozeznává jeho siluetu ve stínu. Jeho zvláštní tvář, naplněnou obavami, které zmizí, jakmile jí spatří. Ten magický lesk jeho černých očí.  Výraz absolutního štěstí, který se dostaví o chvíli později.

Je skoro u cíle, když do někoho vrazí a upadne. Pohled se jí zamlží a srdce vynechá pár úderů. Ztuhne a v zápětí úlevně vydechne.  Jsou to jen dvě holčičky, stěží desetileté, ani nemůžou vědět kdo je.

Pousměje se a dotkne se jejich rukou, ve snaze pomoci jim vstát.  

Tehdy jí to zasáhne. Pud pohřbený hluboko její hrudi, tak že o jeho existenci neměla ani tušení, se probudí a naplní ji až po okraj.  Ve světle jeho záře, podivné a naprosto odlišné od jiskření typického pro pokožku jiných, se celé její já zavlní a rozvibruje, jako po zásahu bleskem. Tak procitne. Všechno, co ji do té doby drželo tam kde je, všechno, co tvořilo to, čím je, hodnoty, pravidla, emoce, myšlenky, to všechno se rozplyne. Zanikne, tak jednoduše, jako kdyby ani nikdy nebylo. Její priority se sesunou o políčko níž, aby se na vrchu  mohl usídlit ten dosud netušený a neskutečný středobod jejího Všehosmíru. Je to mnohem mocnější než rodina. Silnější než všechna její láska.

Hodiny nejvyšší věže odbijí dvanáctou. Dívka, která dřív bývala Anysse odtrhne oči od prázdné chodby, otočí se a v klidu se vrátí do svého pokoje.  

 ***

Mami!

Mami!

Mami!

Mami!

Mami!

***

Uděláš to pro mě? Prosím.

Ale já to nechápu, proč, když všechno po čem si toužila máš na dosah ruky?

Všechno se změnilo. Už si to nepřeju. A nikdy to mít nebudu.

Budeš šťastná?

Na ničem jiném ti nezáleží?

Teď si pro mě nejdůležitější ty.

Já vím, Regi. Promiň.

Za co se omlouváš?

Za to, že tobě se sen nikdy nesplní.

Bude to lepší, než kdybych odmítl, že?

Miluju tě.

Ale v tomhle si nemožná.

Jsem?

Copak nevíš, jak má správná žádost o ruku vypadat?

To ty si muž.

Jistě.

Regiene?

Ano Anysse?

Vezmeš si mě?

  

***

Anysse. Vzdychne a než stihne zareagovat, sevře ji v těsném objetí. Pevně, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit. V jeho hlase zaznívá všechno to napětí uplynulých týdnů, nekonečná úleva, nezředěná radost.

Ba ne je v tom ještě víc. Vysloví její jméno s bezbřehou oddaností a pokorou. Jako by byla bohyně a on ji uctíval. Právě v tom okamžiku kdy, si uvědomí, že jí patří, se odtáhne.

Janviere. Chlad toho slova ho zasáhne. Otřese základy všech jeho nadějí. Uchopí její tvář do dlaní a s nekončící intenzitou se jí zadívá do očí. Tím gestem, jako by tonoucí žádal o kyslík.

Vím, kolik sis toho musela prožít. Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsem tě nedokázal ochránit. Teď už je to jiné. Už nikomu nedovolím, aby mi tě vzal. Utečeme Any. Tentokrát doopravdy. Nikdo nás nezastaví.  

Zavrtí hlavou a vytrhne se mu. Do tváře ji spadnou prameny dlouhých vlasů a brána k její duši se mu navždy zabouchne přímo před nosem. Tak těsně.

Neuteču s tebou Janviere. Nemůžu. Nechci.

Ty slova mu vyrazí dech, klopýtne dozadu.

Co to říkáš?

Udělá krok blíž k němu a tak smaže právě vytvořenou trhlinu mezi jejich těly.

Miluju tě Janviere. Zašeptá. Chce jí odpovědět, ale ona mu přeloží prst přes ústa.

Miluju tě a vždycky budu. Ale Regiena miluju víc. Patřím k němu, ne k tobě. Mrzí mě jen, že jsem ti ublížila. Že jsem si to neuvědomila dřív.

Zmučeně se usměje. Protože jsem to vždycky věděla. Někde hluboko uvnitř jsem vždycky věděla, že si ho vezmu.

Na jeden kratičký a děsivý okamžik zavládne absolutní ticho. Vyražený dech. Zlomené srdce.  Pak stejně rychle jako ta chvíle nastala i pomine.

 Otočí se a uteče od ní. Od nich. Od svého srdce. Od jejich lásky. Od všeho, co řekla. Od všeho, co říct nestačila.

Od pravdy, ukryté vprostřed jejího těla. Od agónie, která ji donutí svézt se na podlahu, a od marné snahy, zachránit zbytky její vyprahlé existence. 

Toho dne život v jeho očích navěky vyhasne. Navěky. 

 Navěky?

***

Přísahám, že tě budu milovat a ctít do skonání tohoto a všech ostatních Světů, dokud všechny hvězdy nevyhasnou a všechna těla nevychladnout,  dokud kouzlo Energie nepřestane splétat svou pavučinu Všehosmíru, a dokud  Všehonic bude vládnout Nicotě. Budu stát při tobě, tak jak bylo psáno, neboť ty jsi vždy byl, stále jsi a už navždy budeš součástí mě samotné, právě tak jako já budu navždy součástí tebe. Budu kráčet životem po tvém boku, jako přítelkyně, partnerka, milenka, manželka, jako matka tvých dětí a vykonavatelka tvé vůle. Miluji tě můj Regiene. Spolu od této chvíle až navěky.    

***

Všechno způsobil její dotek. Způsob jakým maminka sevřela její drobnou ruku, předtím než přišli. Tehdy to pochopila. Bylo jich moc. Objevili se z ničeho nic. Do jejich domova nepronikli dveřmi ani oknem. V jednu chvíli prostě seděli u stolu a jedli měsíční koláč, a v další tu byli oni. Postavy v dlouhých černých hávech se třpytili prazvláštní září, která jako by vyvěrala z hlouby jejich těla. Vlnila se a ovíjela je jako klubko tisíce drobných hádků.

 Z hlouby tajného úkrytu pečlivě pozorovala každý jejich pohyb, každičké zašustění jejich šatů. Trpělivě vyčkávala v naději, že přijde pomoc. Dlouhé zimní minuty však ubíhali, měnili se v hodiny a nikdo nepřicházel. Srdce jí zběsile tlouklo. Slyšela, jak jí její roznícení tep duní v uších. Snažila se ovládnout stále sílící potřebu vykřiknout.

Mysl jí plnily nesmyslné nápady. Možná když dokáže dvě minuty nedýchat, když zavře oči na dostatečně dlouhou dobu, třeba pak zmizí. Možná odejdou.

Pak začaly všechny její myšlenky blednout, až se vytratily docela, zůstala jen jediná a ta ji vyplnila až po okraj. Až měla pocit, že její život končí a začíná u ní.

Všechny nás zabijou.  Strach jí projel, jako ostří nože, zarazil se hluboko do její hrudi tak, že se nemohla pořádně nadechnout i kdyby chtěla. Ucítila, jak ji setra bere kolem ramen. Jak jí objímá. Teplo Ferričina těla však nedokázalo zahnat ten chlad, co se jí zmocnil. Rozviklal ji až do hlouby duše.

Její maminka bojovala odvážně a vytrvale jako lvice, ale jak čas plynul, začala jí docházet síla. Pak udělala chybu. Nepatrné škobrtnutí. Mírný odklon od správné trasy. V tu ránu ji dostali.

V nose ucítila štiplavý pach kouře, když rozdělali oheň. Trvalo to dlouho. Tak dlouho, že téměř přestala vnímat obludný zápach spáleného masa. A za celou tu dobu se z úst jejich matky neprodral jediný výkřik. Alespoň takhle je ochrání.  

Dívala se úzkou škvírou v knihovně, tělem natisknutá na falešnou zeď. Nedokázala od scény před sebou odtrhnout zrak.  Očima hypnotizovala muže, jenž velel skupině. Velikána v drahém plášti, který klečel u okoraného těla. A věděla, že její sestra dělá to samé. Pak ten muž zvedl hlavu a podíval se jejich směrem, skoro jako by vycítil jejich pohled. Kápě, která do té chvíle halila jeho obličej, sklouzla a ona spatřila jeho bledou tvář. To co ji však zaujalo, byly jeho oči velké černé a zářivé, stejné jako měla ona.   

***

Už ne tisíce, ne miliony. Miliardy a biliony výkřiků, jako jediný.

Biliardy střepů, z jediného snu.

To všechno začalo a skončilo na tom jediném místě. V ten jediný den. Kdy vesmír přestal dávat smysl.

Mami!

Mami!

Mami!

Mami!

MAMI!

***

Můj milovaný Aiyi,

stalo se to, co jsme věřila, že nikdy nemůže nastat. Jediná odbočka z nespočtu jiných. Zrnko písku, co se mělo navždy utopit v oceánu zapomnění, vyplavalo na povrch. Mají ho. ONI ho našli, Aiyi. A já se obávám, že brzy najdou i mě. Že najdou NÁS. Pokud by se to stalo, nebude nic, co by je dokázalo zastavit.

Chtěla bych ti říct, že teď po tolika měsících v Azylu, daleko od všeho a všech, co jsem milovala, jsem se poučila.  Že jsem si uvědomila, jaká jsem byla hloupá naivní husa. Ale faktem zůstává, že stále věřím, že jsem se nemýlila. V něm, v nich. Odpusť mi, ale nevzdám se toho. Nikdy. Protože jsme jedna rodina. Vždycky jsme byli a vždycky budeme. (Na pokračování této pravdy jsem se přece nevědomky podílela i já.)

Zjistila jsem, že Vás nedokážu nenávidět za to, k čemu jste mě odsoudili. Nedokážu nenávidět tebe, za to, že sis zvolil řád na místo mne. Nedokážu nenávidět Mayrhoulette, navzdory tomu, co mě donutila udělat. A nedokážu nenávidět ani jeho za to, že mi uvěřil. Nedokážu to, ale někdy v záchvatu sobectví si to ve skrytu duše přeju. Strašně strašně moc, protože pokud to dokážu, možná, (jen možná), všechna ta agóne zmizí.  Odplaví se a já budu konečně volná.

S jistotou ti však můžu říct, (dnes to konečně dokážu) že se to nestane. Miluju Vás Aiyi. Všechny. A odpouštím Vám.

A současně s tím se ti přiznávám. Mám strach, Aiyi. Bože, ještě nikdy jsem se tolik nebála. Zároveň ale vím, že pokud se to stane, až se to stane, budu připravená umřít, a udělám cokoli, abych zachránila svoje holčičky.

Navždy tvá Anysse

***

Tak vykvete sněženka.