Ve stínu stromů nalezl smysl

Temnota a světlo jsou odvěcí nepřátelé, kteří spolu neustále soupeří o prostor. Jejich prokletím a lidskou spásou je, že ani jeden z nich nikdy nemůže zvítězit. Světlo upaluje, temnota pohlcuje, samostatně jsou oba nebezpeční, smrtelní, ale dohromady tvoří harmonii, jež dává život. Navzdory vědomí marnosti jejich souboje se stále rvou, přetahují a odstrkují, s obrovskou vervou a vytrvalostí, která bere dech. A v okamžiku největšího vypětí dochází k jejich splynutí, zrodu rovnováhy. Zrození života.

***

Skrytý ve stínech na dosah slunci. To vědomí ho naplňovalo klidem. Stačilo by pár kroků správným směrem (nebo špatným, to záleží na úhlu pohledu) a stanul by v jeho vroucí oslepující destruktivní záři. Ta moc ho uchvacovala. Moc kterou má žhnoucí hvězda, kopulovitý shluk molekul vodíku a hélia, nad ním, stvořením noci.

Stát takhle blízko bylo nebezpečné. Nebezpečné a lákavé. Ta vyhlídka ho sváděla, vábila ho k sobě. Sebedestruktivní část, ta zvrácená část jeho osobnosti, temnota srdce, toužila poznat odepřené, zakázané. Učinit krok blíže k žáru.

Nikdy nepoznal podmanivou chuť smrti, ačkoli se s její dech beroucí podstatou setkal již nesčetněkrát. A navzdory tomu, že si každé jejich setkaní dokázal vybavit s detailní a absolutní přesností, jedno se do jeho paměti vyrylo nejpalčivěji. Působilo mu největší bolest. Stalo se to roku osmnáct set devadesát tři. Tehdy stanul smrti tváří v tvář poprvé, odsouzen k tomu aby ho vzpomínka na jejich střet pronásledovala a mučila na věčnost.

***

"Barone Heydriksi! Už je to tady! Už to začalo! Paní rodí!" mladá komorná se s křikem vřítila do jeho pracovny, aniž by se obtěžovala s klepáním.

Zbrkle vyskočil, až převrhl kalamář a brk.
Inkoust se rozlil na právě dopsaný dopis otci a několik obchodních smluv. Nevěnoval tomu sebemenší pozornost. Uvnitř něj se z malých pramínků sbíhala a formovala mohutná vlna nervozity, která ho stahovala pod sebe.

"Už? Kde je
doktor Franchesko?
A porodní bába?" cítil jak se ho zmocňuje panika.

"Porodní bába je s paní, právě ji přišla navštívit a přesvědčit se, jestli je v pořádku, když paní dostala kontrakce. A doktor tu bude coby dup pane. Poslala jsem
pro něj Collina,"
brebentila.

Strnule přikývl a rychle se rozběhl k pokojům své ženy.

Tichý hlásek, kdesi hluboko v jeho jádru, jakási zlověstná předtucha, mu našeptával, že se stane něco špatného. Zatřepal hlavou a vrtěl s ní tak dlouho, až hlásek utichl.

***

Jmenovala se Marietta. Poznal ji na zahradní slavnosti jeho rodičů. Seděl tehdy na lavičce a prožíval chvíli zoufalé nudy, právě takovou jakou by od rodinných ceremonií čekal. Když ji spatřil. Záplava zlatých vlasů splývající k štíhlému pasu, drobné svižné tělo křehké jako porcelán, smetanová pokožka jemná jako hedvábí a azurové oči, hluboké jako oceán. Zamiloval se. Hned v tu první chvíli.

Nebyla pouze krásná. Byla tím nejněžnější a nejušlechtilejší stvořením, které kdy chodilo po zemi.

Rozhodl se. Dávno předtím než uskutečnil vědomou volbu. Požádá ji o ruku, v zoufalé naději že by jeho anděl mohl stát o někoho, jako je on.

A ona k jeho nemalému překvapení přijala.

***

"Všechno bude v pořádku," stále si pro sebe opakoval. A byl přesvědčený, že ta věta byla jediným pojítkem mezi ním a zdravým rozumem. Modlitba, která mu bránila, aby se zbláznil. Taková škoda, kolik bolesti by si tím ušetřil.

Do reality ho navrátil zvuk kroků. Pravidelné, klap, klap, klap, klap, doktorových bot, rozlehající se na prostorné chodbě před Mariettinými komnatami, kde ho po dobu porodu nutily zůstat, tak jak se to sluší, podle etikety.

Etiketa. Takový nesmysl. Chtěl být s ní. Dohlížet na ní a jejich nenarozené dítě, po dobu kdy bude přicházet na svět. Ale nemohl, etiketa byla pro Mariettu důležitá. A tak zůstal venku.

"Jak si přeješ lásko."

Vzhlédl od špiček svých bot a setkal se s doktorovýma očima, které byly podivně vyhaslé, jako oheň přemožený příliš vydatným deštěm, výraz v nich ho vyděsil.

"Doktore?" zaskřehotal. Nedokázal najít hlas. Strach ho rozežíral zevnitř jako kyselina.

Doktorův výraz se stal žalostným. Jeho hlas, jen zašeptání, byl nožem zaraženým v jeho srdci.

"Je mi líto Jonathane. Nepřežili to."

Svět přestal existovat. Zčernal vstříc záhubě.

Tu temnotu prořízlo jediné slovo, zoufale vykřičené bolestí strhaným mužem.

"NÉÉÉ!!!"

***

Tehdy ho smrt připravila o to nejcennější, co kdy měl, o jeho lásku, jeho Mariettu a jejich nenarozené dítě, chlapečka, jak se později dozvěděl, syna, jeho syna. Vzít jim život byl ten nejzrůdnější zločin, jaký mohla smrt spáchat. Proto ji nenáviděl, ve své lidské hlouposti choval ke smrti zášť. Jako spásu ji začal vnímat o mnoho let později. Navzdory tomu, že ten den, den kdy se jeho svět zhroutil v základech, si logicky domýšlel, že jejich druhé střetnutí bude také posledním. Mýlil se a v tom spočívala celá ironie jeho života i existence.

***

Bylo špatné, že navzdory tomu, že jeho existence skončila, bytí zmizelo, svět stále přetrvával. Třebas v temnotě, ale trval. S tím vědomím nedokázal žít, ne střízlivý.

Taky že nebyl. Alkohol byl zvláštní čaroděj. Spaloval ho a působil mu bolest, ale stejnou měrou ho bolesti zbavoval, na určitou dobu, jen dokud byl otupený. Když byl střízlivý bolest se znásobila, jako trest za to že ji na okamžik unikl. A tak střízlivý nebýval.

Vycítil, že toho dne vypil už moc, od otravy ho dělilo zhruba deset loků rumu. Přišlo mu to vtipné, děsná zábava, otrávit se tou odporně lákavě vonící břečkou. Rozesmál se, až mu vyhrkli slzy. To vyděsilo jeho společnici. Odtáhla se od něj a raději odešla za jiným zákazníkem. Chtěl na ni zavolat, aby se vrátila, ale uvědomil si, že nezná její jméno. Neznal ho, protože se na něj neptal a neptal se na něj, protože mu na něm nezáleželo, stejně tak jako na té dívce. A tak usoudil, že nezáleží na tom, jestli je tu s ním, beztak její přítomnost téměř nevnímal. Ani její sladký dech. Ani horoucí přitažlivost jejího těla. Zvedl svůj pohár k ústům a na jeden zátah ho vyprázdnil.

Ucítil ostré bodnutí v hrudi šířící se do zbytku jeho těla a upadl do bezvědomí. S přihlouplým úsměvem na zmodralé tváři.

Probrala ho bolest. Ostrá, jasná, palčivá, stravující, nezaměnitelná, vše pohlcující bolest přeměny.

Nikdy nezjistil, jaký vtipálek mu dopřál to potěšení z věčného života.

***

To měla být jeho poslední vzpomínka na svět. Svět tak zrůdný a nesmyslný, že by bylo darem ho opustit. Měla, ale nebyla.

Místo toho se stala první vzpomínkou jeho nové upíří existence. Začátkem jeho neživota.

***

Navzdory tomu, že zemřít nemohl, teď už ne, ne pokud by se neodevzdal laskající náruči slunce, zemřel v den své přeměny v bytost noci. Ne jeho tělo, to přetrvalo v pozměněné podobě na krvelačnou stvůru do dnes, ale jeho duše ten den zemřela, ba možná že zemřela ještě dřív, v den kdy ztratil svou rodinu, a od té chvíle umírala stále znovu a znovu v strašlivých mukách záchvatu agonie, a tak to mělo být stále dál, den ke dni, do skonání světa, a nebo do koce jeho věčné existence.

Teď přišel čas se nad druhou možností zamyslet..

Zemřít měl již dávno, tehdy spolu se svou rodinou. Jenže byl příliš velký zbabělec, aby dokázal zmáčknout spoušť otcovi pistole. Ne. Nemohl, nedokázal to. Příliš se strachoval, bál se o svůj bezcenný ubohý lidský život. S tím je teď konec. Už má dost síly, aby vykonal to, co měl již před staletím, dokáže to.

Jeho tvář se roztáhla v úsměvu, jenž po více než sto letech vypadal znovu upřímně.

Vykročil vstříc slunci, vstříc jisté smrti.

Udělal krok kupředu a pak další, a znovu.

Věděl, že po jeho existenci nebude následovat žádné nebe, žádný ráj nebyl určen pro monstrum jako on, jen temnota, bolest, plameny a žár. Přesto byl smířený. Smířený se vším.

Odchází.

Udělal další krok. Téměř již cítil, jak žár slunečních paprsků spaluje jeho tělo a to se mění v popel. Dotek slunečních paprsků, žhavý a smrtící, přísahal by, že ho vnímá na konečcích prstů. Od jeho záhuby ho dělil jediný krok, když náhle ticho panující na mýtince, na níž stál, přehlušila okouzlující směsice cinkotu drobného zvonečku, bzukotu včelky a zpěvu slavíka, melodický smích, jak si vzápětí uvědomil, drobného děvčátka, které právě zavítalo doprostřed slunečního světla a to ho rozzářilo, jako nejnádhernější hvězdu na nebi. A jakkoli se mýtinka vyhřátá zlatavou září zdála ještě před chvílí překrásná, v přítomnosti onoho děvčátka vybledla a ztratila lesk.

Mohlo ji být tak šest nanejvýš sedm let. A určitě mu nesahala výš než do půli břicha. Z toho drobného tělíčka jako by křičelo slovo křehká.
Měla porcelánově bledou pokožku, tak bledou až vypadala téměř bíle a vlasy tak zlaté, že by je mohl považovat za shluk slunečních paprsků. Nejvíc ho ale upoutaly její oči, azurově modré a hluboké, znal je, protože se do nich již jednou zamiloval. Mariettiny oči.

Její smích, znějící jako rajská hudba a lákavá vůně, směsice levandule, slunce a svěžího vánku mu omámily smysly a pohladily ho po duši. Cítil, jak se temnota z jeho srdce zvedá a mizí, aby uvolnila místo novému citu, tak intenzivnímu, až ho srážel na kolena, nutil ho pokleknout před ní.

Znovu se ukryl ve stínech. Nechtěl ji vyděsit.